MY EVERYTHING

9. kapitola

13. října 2015

Druhý den nějak v poledne do nemocnice přišla třída ze střední. ,,Ahoj Ellis!" ozývalo se ze všech stran. Byl to nezvyk, celé dny tu sedět v tichu a najednou tolik neznámých hlasů, tváří, a všichni si s tebou chtějí povídat. ,,Ahoj" řekla jsem nejistě a posadila se na postel. Slova se ujmula blondýnka s černými brýlemi. ,,Ellis, jak se tu máš? Strašně nám chybíš, doufáme že se brzy vrátíš" usmála se stejně jako všichni ostatní. ,,Jak bych se asi měla mít v nemocnici" falešně jsem se usmála ,,doktor mi zatím neříkal, kdy mě pustí domů, ale myslím, že to hned nebude" bylo zvláštní, jak na mě všichni koukali. Za dveřmi jsem viděla nějakého kluka, ale hned jak spatřil, že jsem se na něj dívala, odešel. Všichni na pokoji mě zahrnovali otázkami, nevěděla jsem, na co odpovídat dřív. Bylo od nich pěkné, že se o mě zajímají, přestože já o nich nic nevím, spíš si to nepamatuji. Připadala jsem si zvláštně, nevím proč. Po chvíli do třídy přišel ten kluk z chodby. Všichni se na něj otočili a přestali mluvit. ,,Mluvil jsem s doktorem a .." chvíli bylo ticho ,,a napadlo mě, že by každý mohl říct něco o sobě, aby nás Ellis aspoň trochu poznala." 'tohle už jsem někde slyšela', pomyslela jsem si. ,,Tak kdo začne?" vyhýbal se mému pohledu. Vadilo mi to, že jako jediný z celý třídy mi pozornost nevěnuje.
Nevnímala jsem čas, utíkalo to strašně rychle. Byla už skoro tma. Právě mluvila Katie, asi nejvyšší holka z celé třídy. ,,Ehm, teď bych vás poprosil, jestli bych... tu mohl být na chvíli s Ell sám.." nikdo nic neřekl, jen tu byl ruch, jak se začli posouvat židle. ,,Díky" řekl a usmál se na posledních pár lidí odcházejících z pokoje. Když už tu nikdo nebyl, vzal si židli a sedl si na ni. ,,Ahoj" byl nervózní. Klepal nohou a mnul su ruce. ,,Ahoj" sedla jsem si do tureckého sedu. ,,Tak co hlava? Máš tam bouli?" hlasitě se zasmál. Šáhla jsem si rukou do vlasů ,,ani ne, spíš už ne" prohrábla jsem si mé dlouhé vlasy. ,,Řekneš mi něco o sobě? Nevím kdo jsi, celou dobu co jsi tu byl si mlčel a ani ses na mě nepodíval. Jen když si stál na chodbě." neustále koukal do země a klepal nohou. Najednou zvedl hlavu a podíval se na mě. Jeho oči byly zaplavené slzami. Vycházela z nich nejistota a spoustu citů. Nevěděla jsem co mám dělat, nevěděla jsem co říct, nevěděla jsem proč brečí. ,,Víš.." podala jsem mu kapesník ,,všechno se to stalo kvůli mě" nechápavě jsem na něj koukala a sledovala každou jeho slzu stékající po tváři. ,,Byla jsi nemocná, já za tebou přišel domů, všechno bylo fajn, moc krásné, připadal jsem si jak v sedmém nebi. Když jsem však odcházel, nechal jsem si u tebe bundu a ty si mi pro ni doběhla k tobě do pokoje. Když si se vracela zpět po schodech dolů, spadla si." ,,Ty jsi Riley?" ,,Ano." ,,Je tohle ta bunda, kterou jsi měl u nás doma?" ,,Jo, proč?" natáhla jsem ruku, aby mi ji podal. Rozepla jsem kapsu a vytáhla z ní krabičku cigaret. ,,A já ti tam vrátila krabičku cigaret. Bylo jich tam sedm." otevřela jsem ji a počítala cigarety. Stále jich bylo sedm. ,,Ty už nekouříš?" koukal na mě ,,Nevěděl jsem, že jsi mi ji tam vrátila. Jaktože si to pamatuješ?" pokrčila jsem rameny. ,,Pamatuju si jen něco. Někde jsem slyšela i to, jak si řekl, že by o sobě každý mohl něco říct." prohrábl si vlasy ,,Jo, to řekl Turner, to je náš třídní, když jsem se sem přistěhoval a přišel druhý den do školy." ,,Ty sem nechodíš od prváku?" ,,Ne.." přišla do pokoje sestřička, už končila doba návštěv. Riley kývl hlavou a sestřička odešla. Dala jsem mu zpátky do kapsy krabičku s cigaretami a bundu mu podala. ,,Děkuju" řekla jsem. ,,Za co?" tázavě se na mě podíval ,,Za všechno" udělal krok ke mě a objal mě. Vůně. Tu znám. Ucítila jsem, jak pevně mě držel. Dal mi pusu na čelo a odešel.