Spící smrt

Kapitola 10

Zaraženě jsem zírala na tátův mobil. Myšlenky mi vířily hlavou jako tornádo, až jsem měla pocit, že mi pukne hlava.

Tak tohle je ta listina... Panebože. Listina! Co dělá v tátově mobilu?! Má s tím vším snad táta něco společného?! Ale ne... Co když on mi posílá ty zprávy? Ale houby, mám přece jeho číslo. Nebo snad...? Tohle je vážně listina! Páni, to jsem nečekala že to bude tak jednoduché... Mám hlad. Ví o tomhle Mike? Smrtící nástroj! Destrukce města...? Co to... Destrukce města. Sakra! Destrukce města!!! Snad ne tohohle města...?! Ale jakého jiného asi? Bolí mě břicho, nerozumím tomu... Co to znamená? Proč je to v tátově mobilu?! Táta... Dole je večeře. Mohla bych sníst i tátovu porci...? Ale blbost!  A nebo že by... Neměla bych zajít nakoupit...? Keline!!! Nemysli na jídlo! Destrukce města... Je těch měst snad víc?! Nebo... bylo těch měst snad víc?! Smrtící nástroj má zničit celé naše město? Páni! Tak to je síla... Hehehe. A znamená to taky, že všichni umřeme...? Umřeme... Umřeme!!! Pane Bože na nebesích! Hele... Cítím se jako superhrdina. Je to dobře, nebo špatně? Proč se tak cítím? Vždyť já umírám! Ó ne, já umírám!!!!! Dobře, Keline, tak hezky postupně. Ty neumíráš. Ještě žiješ. ... Počkat... pomyslela jsem si právě slovo ještě?! Co s tím má společného můj táta?! Já jsem tak zmatená...

V tu chvíli jsem si uvědomila, že tátův telefon svírám tak silně, že se chudák ta stará krabička začíná ohýbat. Raději jsem rychle uvolnila sevření a vrátila telefon zpátky na stůl. V tomhle městě se začínají dít pěkně divné věci a dokud nezjistím, co to všechno znamená, nesmí se nikdo dozvědět, co jsem tady zjistila. Rychle jsem proto vytáhla svůj vlastní mobil a tu listinu si vyfotila. Pak jsem se zhluboka nadechla, nasadila uvolněný úsměv a klidně, jako by se nic nestalo, vyšla z tátovy pracovny.

V hlavě jsem si do popředí vystrčila jen ty nejdůležitější myšlenky a ostatní zasunula někam hodně, hodně hluboko, abych se mohla v klidu soustředit.

Jelikož jsem netušila, co se sebou, ze všech nejdůležitější jsem pro tuto chvíli udělala hlad. Sešla jsem tedy do kuchyně, otevřela mini ledničku a vytáhla máslo. Pak jsem popadla pár brambor z minulého týdne, naškrábala je, uvařila a rozdělila na dva talíře, které jsem položila na stůl. Ještě jsem na ně hodila kousek másla a vzdychla jsem. No, tohle bude asi všechno, co si dneska dám. 

Celou svou večeři jsem snědla za necelé dvě minuty, takže jsem pak vstala a chvíli před tím, než přijde táta jsem se rozhodla využít smysluplným přemýšlením. Na mysl se mi dralo především, co ta fotka dělá  v tátově mobilu? 

Tají mi snad táta něco? Ale proč by to dělal? Naprosto bez varování jsem si najednou vybavila chvíli, jak jsme spolu minulý týden seděli u stolu a táta pronesl tu divnou větu, kterou jsem tak úplně nepochopila. 

Bude líp, neboj se. Postarám se o to.

Měla ta slova snad něco společného s tou listinou...? ... Listina! Zarazila jsem se. Smrtící nástroj, destrukce města... Vytáhla jsem mobil a podívala se na tu fotku. Byla dost vybledlá a neostrá, protože můj starý mobil moc dobrý foťák neměl. Vlastně se divím, že měl vůbec nějaký. Přesto jsem se na fotku pozorně zadívala a luštila rozmazané, pobledlé písmo.

Malá, pochmurná města na hranicích země... Až na to, že je tu jenom jedno město, ten popis sedí. Krizová situace... Neučili jsme se snad ve škole, že před nějakými sto lety, kolem roku 2050, bylo město jedním z nejnebezpečnějších míst na Zemi?! Že se tady každodenně zabíjelo, mizeli lidé, zloději a vrahy se to tu jen hemžilo, než se konečně někdo odvážil všechny ty zločince odvézt a pozavírat?! Všechno tohle sedí. 

... Zlo si vždy najde cestu... Zachvěla jsem se. Je možné, že to, čeho se dávno mrtvý prezident před nějakými sto lety obával, se právě stává skutečností? Lidé tady jsou nebezpeční a tajemní. Pochybuji, že by se před čímkoli zastavili. Je možné, že to jmenované zlo se právě vrací? Co se vůbec stalo s mámou? Co když nebyla tak nemocná, jak všichni tvrdí? Co když umřela z jiného důvodu?! A co Ester Penegriová? Ta holka, co našli její tělo ležet za školou. Není to tak dávno, jen pár let zpátky...

... Abychom zabránili takovémuto vyhrocení situace, bude do každého z měst umístěn smrtící nástroj... Hrozí snad nám všem větší nebezpečí, než si kdokoli umí představit?

... Který bude vždy hlídat pověřená osoba. Jaká pověřená osoba? Může se snad v tomhle městě nacházet někdo, kdo má na starost zkázu našeho města?! Jak tyhle lidi znám, je to více než pravděpodobné... Máme se bát? 

... A naší zemi bude hrozit zánik, osoba zavede nástroj do chodu a tím způsobí naprostou destrukci města... Tahle listina je více než sto let stará. Jak velká je pravděpodobnost, že to, co je tady napsané, nejsou jenom žvásty...? Velká.

Zachvěla jsem se. Ta listina je přeci dost stará, není možné, aby se tady stále nacházel někdo, kdo by měl možnost nás všechny beze stopy zlikvidovat. Je jí více než sto let. Pokud někdo takový skutečně existoval, je už dávno po smrti. Navíc ani není jisté, čeho se ta listina vlastně týká. Píše se v ní o několika městech. A tady vždycky stálo jen jedno jediné město. Učili jsme se o tom. Široko daleko nikdy nebylo víc, než zničená, vyprahlá země. 

A co ten prezident? I ten je už dávno po smrti. A jak by se mu asi povedlo dostat smrtící zbraň do města, aby si jí nikdo nevšiml? Něco, co dokáže zlikvidovat celé malé městečko naprosto beze stopy přece nemůže být tak malé, aby se do města nepozorovaně dostalo. Takže je to všechno blbost. Není se čeho bát.

Ale proč mě v tom případě tak divně mrazí v zádech?

Raději jsem tu myšlenku zahnala a snažila se vyřešit jinou, důležitou otázku. Ať už ta listina znamená cokoli, proč ji má zrovna můj otec v telefonu?! Má to snad nějaký pádný důvod? Ale ne. Nic důležitého to být nemůže. Zatím se tím nebudu zabývat. Nebo bych snad měla...? A co v tom případě tátovi řeknu? Dokážu se mu vůbec podívat do očí bez toho, aniž bych se nějak prozradila?

A než jsem stačila douvažovat, dole práskly dveře. Ztuhla jsem.

Táta byl doma.

Ahoj! :)) Moc moc moc moc se vám omlouvám, že tak dlouho nic nevyšlo, mám tu kapitolu napsanou už asi pět dní, ale stále jsem s tím nebyla spokojená. Tak jsem ji chtěla aspoň udělat extra dlouhou, jenže k téhle kapitole se to prostě nehodí, tak mě omluvte za to, že je spíš extra krátká :( Každopádně hned zítra bude další, a snad i delší :D 
Místo dárku k Vánocům vám tedy dávám povánoční dárek nebo taky takové malé přání do nového roku - ano, už je rok 2016! No chápete to?! Ten čas letí... Sbohem, starý roku, sbohem, staré stereotypy a předsevzetí... Začíná nový rok a nové příležitosti! :))

Mimochodem, co říkáte na listinu? :)) Čekali jste to, nebo jste byli překvapeni? Protože teď teprve začíná opravdový děj a celý příběh se začne pěkně zamotávat :)) Kterým lidem věříte a kterým ne? Pište mi všechny vaše nápady! :))

Zatím čauky, Jolča :))