Proměna|Dolan Twins

Nevzdat se a jít vpřed

Uběhly další dva dny. Začala jsem mluvit s Jadeinou mamkou a zjistila jsem, že je to opravdu milá paní, která má jenom starost o svou dceru. Nenápadně jsem se ji ptala na otázky a zjistila jsem, že mám bratra Tylera. Nevím ale jestli je starší nebo mladší a o kolik. Zatím jsem ho neviděla, protože Emma-Jadeina mamka-za mnou nechce nikoho pouštět. Viděla jsem ale tátu Jade. Jmenuje se Jeff a je to milý chlapík se smyslem pro humor. Emma mi říkala, že za mnou byla má kamarádka Rose, ale nepustila ji za mnou, protože doktor říkal, že se nemám ničím rozrušovat. Vlastně jsem ráda, že ji ke mne nepustila. Co bych ji asi tak řekla? "Ahoj Rose! Díky, žes přišla, ale vlastně vůbec nevím kdo jsi". Musím se s tím časem nějak vypořádat, ale teď je toho všeho na mě moc. Dneska jsem si ale řekla, že vstanu z propocené postele, sundám to nechutné růžové pyžamo a půjdu se podívat na svou rodinu. Koukám tedy do Jadeiny skříně a vytáhnu jakési tepláky a tričko a navléknu to na sebe. Až teď si všimnu dveří v pravém rohu pokoje. Otevřu je a vejdu do koupelny Jade. Umyvadlo s obrovským zrcadlem, sprchový kout a záchod s květinkovým prkýnkem. Postavím se před velké zrcadlo a koukám na jeho odraz. Minutu, dvě, tři, čtyři, pět..prohlížím si každičkou část obličeje. Šest, sedm, osm, devět, deset. Mám hezký oválný obličej s oříškovými oči, malým nosem a plnými hezky tvarovanými rty. Vlasy mám kaštanové a dlouhé pod prsa, avšak nehezky rozcuchané. Kouknu na desku, v které je zabudované umyvadlo. Leží tam spousta věcí. Pohozené šminky, fén, žehlička, kulma, odličovací tampónky, lak na vlasy, krémy, masky na obličej a další věci, co najdete obvykle v koupelně. Přejedu očima po tom všem až konečně najdu kartáč na vlasy. Vezmu ho opatrně do ruky a pomalu začínám rozčesávat Jadeiny vlasy. Zpozoruju, že mi na jednom místě hlavy chybí malé kolečko vlasů. Vzpomenu si na vyškubávání Jadeiných vlasů, když jsem se poprvé probudila jako Jade a pokračuju v česání. Není to nic, co by se nedalo zakrýt ostatními vlasy. Odložím hřeben a znova se prohlédnu. Jade je hezká dívka, přibližně stará jako já. V tom mne něco napadne. Vejdu zpátky do pokoje k psacímu stolu. Koukám po něčem, co by mi pomohlo. Na stole není ale kromě stojanu s tužkami a barevnými fixy vůbec nic. Postupně tedy otevřu šuplíky vedle stolku. Nic. Pak mi ale zrak přistane na černé kabelce hozené u postele. Vezmu ji a obrátím vzhůru nohama. Z kabelky se vysypou všechny věci včetně peněženky. Oči se mi zalesknou. Rychle ji seberu ze země a otevřu. Na tváři se mi objeví nepatrný úsměv. Vytahnu z kapsičky peněženky kartu a začnu číst. Jade Barbara Wilsonová, 12.1. 2000, New Jersey, Long Valley, Cherry Street 3467/69. Usměju se, ale rázem zesmutním. New Jersey. Je to tak daleko od britského Bristolu. Sednu si na zem a opřu se o stěnu. Do očí se mi derou slané kapičky vody. Jedna, druhá, třetí. Slzy dopadají na občanský průkaz, který držím v ruce. Chci zpátky domů. Chci obejmout mamku s taťkou a říct jim, že už jim nebudu v životě odmlouvat. Chci se zase pošťuchovat se svojí starší sestrou Jane. Chci slyšet britský přízvuk a kapky deště padající na okno mého pokoje. Chci zpátky svoje blonďaté vlasy, které jsem tolik nesnášela i své brýle, bez kterých jsem nemohla nikam jít. Jade sice nenosí brýle a její vlasy jsou krásné, ale nejsem to já. Nejsem ošklivá, myslím, že jsem dokonce i trochu pěkná, ale Jade je hezčí a nejsem to já. Otírám si slzy a vstávám. Musím někam pokročit. Jít dolů a vidět rodinu Jade. Zastrčím občanku zpátky do peněženky a otevřu dveře pokoje. Na sobě mám bílé tričko a šedé tepláky, rozpuštěné vlasy a vycházím z pokoje. Rozhlédnu se kolem. Chodbička vedoucí vpravo a několik dalších dveří vedle těch mých. Přede mnou schody, po kterých se rozhodnu sejít dolů. Chvějí se mi ruce, ale postupuju dál ze schodu na schod. Ještě dva schody a jsem dole. Vchodové dveře a vedle botník. Vpravo chodba a dvoje dveře. Jedny otevřu. Naskytne se mi pohled na obývák v jedné části mistnosti a kuchyni v druhé části. Rozhlédnu se. U stolu sedí Emma, Jeff, Annabell a Tyler? Nejspíš. Vzpomínám, kdy jsme se naposledy takto sešly my u stolu. Bylo to ten poslední večer před tím otřesným ránem. Potlačila jsem slzu a soustředila se na "moji novou rodinu". Snídají a mne si skoro nevšimnou.
"Jade?" Ozve se hezký špinavý blonďák s modrými oči. Tyler. Vypadá o trochu starší, než já.
"Dobré ráno." Řeknu nesměle a polknu. Všichni se na mne podívají a na tváři se jim vyklubou úsměvy.
"Jade!" Vykřikne Annabell a vyskočí ze židle. Vrhne se ke mě a obejme mne v pase. Dál nedosáhne. Nepatrně se usměju koutkem oka a pohladím ji po vlasech.
"Jade, jak ti je? Nechceš jít radši do postele?" Upře na mne svůj starostlivý pohled Emma.
"Ne, je mi fajn." Nucený úsměv na přesvědčivosti moc nepřidá. Nevím co dělat a jak se chovat. Nevím, co obvykle dělá Jade. Prostě jen půjdu a sednu si k nim. Říká můj mozek. Přijdu ke stolu a sednu si na jediné volné místo vedle Tylera.
"Donesu ti talíř." Řekne pohotově Emma a za chvíli mi podává talíř.
"Děkuju." Vezmu si talíř a dám na něj jeden toust, kterých je uprostřed stolu pro všechny dost. Zakousnu se do toustu. Cítím na sobě jejich pohledy, jakoby jejich oči vyzařovaly laserové paprsky. Připadám si jako blázen. Musím se chovat přirozeně. Nechci, aby jsem byla středem pozornosti. Všichni členové ví, že se mnou není něco v pořádku.
"Mami? Kdy budu moct jít do školy?" Prolomím to nekonečné ticho a nejraději bych se za to poplácala po rameni. Myslím, že to znělo dost přirozeně no ne?
"No, doktor říkal, že to záleží na tobě. Musíš se na to cítit." Zamumlá s plnou pusou Emma.
"Aha, a co mi vlastně diagnostikovali?" Všichni na sebe upřeli zmatené pohledy, jen malá Annabell se bezstarostně ládovala tousty. Konečně jsem se odhodlala zeptat. Predtím jsem se bála co mi řekne. Ale teď mne to vlastně dost zajimá, potom, co jsem se trochu vyrovnala se skutečností.
"Vlastně si s tebou nevěděli rady. Potom incidentu jsem zavolala sanitku. Odvezli tě, ale řekli, že jsi jenom omdlela a doktor nedokázal vysvětlit tvoje chování ráno. Prý nic podobného nezažil. Maximálně se mohl domnívat, že ses zbláznila a chtěl si tě tam nechat na pozorování. My jsme ho ale přemluvili a odvezli tě zpátky domů. Nařídil, že máš být v klidu a změny tvého duševního i fyzického stavu mu máme ihned hlásit, případně zavolat rychlou. Ale jak vidíme už jsi v pořádku." Doširoka se usmála. Opravdu vypadala jako by ji spadl kámen ze srdce. Mysleli si že jsem se vážně zbláznila? To je směšné ne? I když, myslím, že zbláznit se a převtělit se není až takový rozdíl. Až na to, že když se zblázníte, tak to nevnímáte. Zato převtělení vám doslova vyryje rýhu do mozku.

xxxxxxxxxxxxxxxx
Tak je tu další část! :) Upřímně, je to o ničem :D Vlastně skoro žádné posunutí, ale nejde to tak najednou :D Doufám, že příští už bude lepší. Moc děkuju za všechy přečtení, komentáře a hlasování :)) A doufám, že si přečtete i další časti :)

Baruš