Drowning |L.S. story

Black

U psaní téhle části jsem měla v hlavě písničku, v jejíž duchu se také kapitola nese. Zkuste si jí k tomu pustit, možná vám taky navodí správnou atmošku. :)

Utíkali jsme sněhem již několik hodin. Zuřila ošklivá vánice. Necítil jsem nohy ani nic jiného. Jen Louisovu teplou dlaň na té mé. Nevěděl jsem, kam utíkáme, ale věděl jsem, že musíme pryč.

"Tady se schováme Harry." Zaslechl jsem jakoby z dálky Louisův Hlas. Tlumený a přitom tak jasný. Najednou se kolem nás oteplilo a vánice ustala, byla slyšet jen tichá meluzína a vrzání čehosi kovového.Rozhlédl jsem se okolo sebe, snažíc si uvědomit, kde to vlastně jsem. Kolem nás byly čtyři dřevěné děravé stěny. Několik kopek slámy, vidle a lopata. Pustil jsem Louisovu ruku a klopýtal jsem k jedné z hromad sena, na kterou jsem upadl. Prohlížel jsem si ruce. Byly bledší než obvykle. Louis vypadal..nádherně. Sněhové vločky mu pomalu tály v rozcuchaných hnědých vlasech a stékaly mu po spáncích dolů ke krku. Nevypadal, že by zimu vnímal.

Seděli jsme oba zahrabaní pod slámou. Sledoval jsem Louise a on zase mě. Bez jediného pohybu, bez sebemenšího zvuku. Necítil jsem už zimu. Jen otupělost. V té chvíli jako kdyby Louis přepadl na mě. Myslel jsem, že omdlel. Ale jeho dlaně držely mé tváře, do kterých se mi na chvilku vrátil cit. Jeho rty byly přitisknuté k těm mým. Byl to dětský polibek. Ale pro mě v té chvíli znamenal víc, než cokoli na světě. 

"Sníh. Vánice ona..ona...tančí. Ano tančí jako medvědi v prosinci. Objímají se. Teplé objetí. Ano...ano objetí." Pootevřel jsem oči. Byl jsem unavený. Jeho hlas a tiché mumlání mi dávaly naději, že budeme v pořádku.

Probral jsem se ani nevím o jakou dobu později. Neslyšel jsem nic. Ani neviděl. Byla moc velká tma. Ale cítil jsem něčí teplé tělo na tom mém.
"L-L-Louis-si." Vykoktal jsem.
"Medvědi...tančí..tančí a objímají se." Bylo mi odpovědí.

Probudil mě obrovský rachot. Otevřel jsem pomalu oči. Tělo jsem měl těžké. Necítil jsem už ani chlad, ani bolest. Jen jak se mi na kůži lepilo mokré oblečení. Na levé noze jsem viděl něco jako velikou bouli pod látkou kalhot. Louis u mě ale nebyl. Stál v prostoru. Vlastně nestál. Vznášel se kousek nad zemí. Celý zkrvavený a oteklý. Stál nad ním Liam, s velkým kamenem v ruce. Na sobě měl tlustý zasněžený kabát a oči mu hořely čirou nenávistí. Chtěl jsem křičet, ale nevydal jsem ani hlásku, jako kdyby mi hlasivky někdo vyrval z těla. Bylo mi, jako kdybych se dusil.Louisovo drobné a přitom pevné tělo se houpalo se závany větru. Jinak byl nehybný, hrudník se mu nezvedal. Když si mě LIam všiml, odhodil Louise ke stěně budovy, načež se ozvala rána a následně nechutné prasknutí, jako když rozšlápnete šnečí ulitu. V té chvíli už jsem se mohl sotva nadechnout. Přišlo mi, že je Liam ode mě strašně daleko, když jsem ucítil ránu na spánku a vše zčernalo.