Game with Death

Den 1-Tam

Bum....bum...bum

Slyším buchot mého srdce. Děsí mě to. Neměla bych ho slyšet. A proč je všude okolo mě tma? Začnu okolo sebe tápat rukama. Nemůžu otevřít oči. Kde to sakra jsem? 

"Kaetlyn, za chvilku tam budeš. Uklidni se."

Začala jsem zhluboka dýchat a jen jsem vstřebávala slova, která mi Tom pověděl. Jemu můžu věřit. Náhle jsem začala vidět světlo. Všude.

....

"Tome, ty si debil. Říkám, že mají být ty výpočty na třetí. Ne, na druhou. Jako simulace to nemůže fungovat, to mě chceš snad poslat do 2D světa? Ihned to oprav!!!"

Tom se začne smát.

"A ty zas neumíš číst. Tohle jsou vzorce pro funkčnost procesoru."

Znovu kouknu na monitor. Má pravdu. Asi jsem se překoukla. 

"Promiň."

Ošiju se. 

"Měla bys jít spát. Jsi vzhůru skoro dvacet čtyři hodin od doby probuzení."

Řídím....světla...auto..křik. Bolest. Tma.

"Nemůžu spát."

Tom si ke mně přisedne a hodí mi přes ramena deku. 

"Děkuju." Unaveně mu položím hlavu na rameno. Obejme mě. A já během chvilky usnu. 

...

Někdo se mnou cloumá.

"Vstávej."

Otevřu víčka. Tom. Usmívá se na mě. Ležím mu v klíně a nechutně slintám. 

"Fuj, já tě oslintala."  

Sakra. Jak dlouho takhle seděl? On kvůli mě nespal? Ale konečně se mi o tom nezdálo. 

"Necítím nohy."  

Rychle zvednu hlavu. Úlevou zafuní. 

"Tys nespal?"

"Ne."

Aha. Vstane a začne chodit po pokoji, jak kdyby v sobě měl hodně panáků. Kolik je vůbec hodin? Kouknu na počítač. Cože? Devět?! Nestíhám!

"Tome! Proč si mě nevzbudil dřív?! Musím na tu schůzku!"

Pokrčí rameny a podá mi telefon. Mám tam otevřenou zprávu od mého právníka. Přesouvá to na půl desátou. Uf. 

"Zbytečně se stresuješ." 

Má pravdu. Měla bych si odpočinout. Ale čeká mě ještě spousta práce. Hlavně domluvit patenty a dotace. Bude to v pohodě. Sedni si k počítači.

"Tome, mohl bys mi pomoct. Tak trochu jsem se dostala do mrtvého bodu."

"Samozřejmě. Tady." Ukáže na několik sloupců výpočtů.

"Co s tím. Prošla jsem to několikrát."

"Jsi asi hodně unavená." Zavrtí hlavou.

" Pusť mě k tomu." Chytne mě pod koleny a přenese mě k pohovce, cestou se se mnou ještě zatočí. Pustí mě a já dopadnu do měkké kůže odrbané pohovky. Chvilku se na něj dívám. Usmívá se a má přivřené oči. Sluší mu to, on si snad nechal udělat nový účes? Koukáme na sebe jako kdyby to bylo poprvé co se vidíme. Cítím jak mi jde horko do tváří, no to ne, snad se nezačnu červenat, hej ale no ták tělo to mě nemůžeš aspoň někdy poslouchat. Jo červenám se.

"Tak já na to jdu."

Odthne ode mě oči a jde si sednout k počítači. Dívám se na něj. Co to bylo?! Mě snad hrabe? Šáhnu si na čelo, je trochu teplý. Určitě mám horečku a proto jsem se červenala, to je logické.

"Mám to, tady máš špatný výpočet, jinak vzorec máš dobře jen si udělala chybu v desetinný čárce, což mi připomíná jak udělali vědci chybu ve výpočtu a posunutím desetinné čárky udělali ze špenátu bombu s živinama až v roce 1937 na to přišli, chudáci děcka celý dětství jim cpali špenát..."

...

"Jak to myslíte, že to nebude nikdo dotovat?"

To si snad ze mě dělá srandu.

"Pochopte to, kdo by chtěl zjistit jaký ho čeká osud? Je to nevyužitelné u zbraní i u jakéhokoliv průmyslu."

"A co herní, vždyť je to virtuální realita v plenkách. To co se v tom prozatím stalo je náhoda. Musíme to ještě prostudovat. Zkuste někoho najít, my prozatím budeme dál testovat."

Pracujeme na tom tak dlouho z vlastní kapsy, že nechápu jak je vůbec možné, že jsme to zvládli až tak daleko. Kouknu se na našeho pana důležitého,  má ve tváři vidět jak mu to v hlavě šrotuje.

"Dobře, pokusím se ještě někoho najít,  ale prozatím budete muset zrušit některé přebytečné prostory."

Kývnu, sice nevím jestli vůbec nějaký máme. To snad vyřešíme později. Odsunu se od stolu potřesu si s jeho nastavenou rukou a odejdu. Nevím co budu dělat. Co mám sakra dělat?!

Nazdárek, takže nevím jestli tohle bude ještě někdo číst, takže mám takový pocit, že nemá cenu pokračovat, (akorát by mi někdo ukradl nápad a utekl daleko do hor) :D Pokud by kdokoliv chtěl další část, přidám všechno mám v hlavě krásně připravený.