BRODIE /Thomas Brodie-Sangster FF/ DOKONČENO ✓

12. Něco se chystá!

Krásné odpoledne! Pokračujeme v Thomasově a Cařině příběhu =) Chtěla bych vám opět poděkovat za podporu, každé jedno hlasování, každý komentář a sledování jsou pro mě obrovskou odměnou, jelikož ocenit někoho za to, co dělá, je nádherné. Velmi si toho cením... Doufám, že vás bude příběh i nadále bavit a že si k němu třeba najde cestu ještě spousta dalších lidí.
DĚKUJU, ZA VŠECHNO! ♥

PS: POKUD SE VÁM MOJE TVORBA LÍBÍ, BUDU MOC RÁDA, KDYŽ HODÍTE FOLLOW =) CHYSTÁM SPOUSTU DALŠÍCH PROJEKTŮ, NĚJAKÉ SOUTĚŽE... TŘEBA BY VÁS NĚCO ZAUJALO =)

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Miláčku," pokračovala dívenka, zatímco se svůdnou chůzí blížila k Thomasovi s Carou. Druhou jmenovanou pouze sjela typickým povýšeným pohledem, ovšem v očích se jí kromě pohrdání zračila i stravující zloba. Touha po pomstě. Možná dokonce syrová nenávist.

„Nic z toho, co ti tahle malá mrcha napovídala, není pravda," zastavila před nimi s rukama v bok. Mluvila překvapivě klidně, hlas se jí netřásl, v umění lži by ji zjevně málokdo porazil.

Thomasovo obočí vyjelo výš. „Mrcha?"

Tmavovláska stále nehnula brvou, zatímco Cara překotně uvažovala, zda se má začít bránit a ukázat, kdo je tady skutečná mrcha, či radši držet jazyk za zuby a zbytečně na sebe nepřitahovat pozornost, dokud to nebude nezbytně nutné.

Nakonec se rozhodla pro možnost číslo dva. Kdyby se odhodlala k jakékoli formě protestu, mohlo by to dopadnout špatně. Teď si musela stůj co stůj udržet Thomasovu důvěru. Čehož by hádkou s jeho přítelkyní těžko dosáhla.

„Mell, můžeš mi laskavě vysvětlit, co se tu děje?"

Tehdy dívce zřejmě došlo, že Cara mu přese všechno nic z uplynulého incidentu nevylíčila. Obličejem jí prostoupil úlek spolu s překvapením, její tvář i pod silnou vrstvou líčidel zbledla, rudé rty se znatelně rozechvěly.

„Proč jsi ji nazvala mrchou?"

Hořkost vůči Caře se jako mávnutím kouzelného proutku vrátila. Ocitla se v úzkých, a to se jí ani trochu nelíbilo. V hlavě jí šrotovalo, když se pokoušela vymyslet tu nejvhodnější výmluvu.

„Mellanie, tak odpovíš mi, sakra?"

Zloba, jíž kypěl jeho hlas, byla až překvapivá.

Cara překotně uvažovala. Na jednu stranu věděla, že by možná měla zasáhnout. Na tu druhou ale opravdu nehořela touhou takovou holku tahat z bryndy. Měla ji nechat topit se ve vlastní zášti, aby si to pořádně vychutnala.

Povzdechla si. Pitomá už asi i umře...

„Jen nedorozumění, Thomasi," pípla směrem ke svému zaměstnavateli. „Trochu jsme se se slečnou Mellanie nepohodly. To víš, ženské záležitosti."

Zkoumavě naklonil hlavu. Nevěřil jí, ostatně už svou přítelkyni dlouho znal, věděl, že to není žádný svatoušek. Jen nechápal, proč by ji měla Cara krýt.

Čím déle se na ni díval, tím větší horko šplhalo dívce do lící. Nezvládla dlouho snášet intenzitu jeho obrovských podmanivých očí. Uhnula pohledem přesně v momentě, kdy se tmavovláska rozhodla na sebe opět přitáhnout pozornost.

„Jo, tady... Ehm, Cara má pravdu."

Slečny se na sebe ani jednou nekoukly. Velkoryse přehlížely přítomnost té druhé, averze mezi nimi byla takřka hmatatelná.

„Pojďme konečně do jídelny," uchopila Mell Thomase za ruku. Stiskla jej pevně, majetnicky. Snad se bála, že o něj v příští vteřině nějakou záhadou přijde. „Maggie nám už prostřela k obědu. Jo, budeme mít společnost, v pracovně čeká Demi. Aspoň si pořádně popovídáme!"

„Ještě moment," vyklouzl z jejího sevření a obrátil se přímo na Caru. „Zítra večer se tu bude konat velká benefice. Je sem pozvaná ta největší londýnská smetánka, pokusíme se vybrat peníze na dětské domovy."

Car s překvapením naslouchala.

„Večer probereme vše potřebné, bude na tobě, abys dohlédla na organizaci. Neboj," dodal, když vyděšeně lapla po vzduchu, „vše jsem už dohodl se svými právníky, mám plány a přesný harmonogram, jen zkontroluješ, aby to šlapalo. Celý den sem budou proudit lidé, kterým jsem dal benefici na starost, postaráš se o ně. Víc po tobě nepožaduji. Dobře?"

Přikývla. Na víc se v dané chvíli nezmohla.

„Super," zazubil se, a to se značným uspokojením. „Mimochodem, samozřejmě jsi na samotný večírek zvaná. Jen pozor, tématem jsme zvolili Fantoma opery. Takže plesové šaty, nějaké masky."

„Thomasi!" zvolala náhle pohoršeně Mell. Oba sebou škubli, na moment na přítomnost další osoby úplně zapomněli. „A kdys mi tuhle novinu hodlal oznámit?!"

„Právě dnes při obědě," líbl ji na tvář. Cara se od tohoto obrázku okamžitě odvrátila. Nemusela nutně vidět všechno. Už tak nemohla popírat, že se jí ten muž vážně líbí. A možná... Snad se jí stačil během pouhých několika hodin známosti zavrtat hluboko pod kůži. A teď, po té věci s beneficí, snad ještě víc.

Náhle se halou rozlehlo drnčení domovního zvonku.

„Tak běž, Caro," houkla směrem ke ní Mell, a přestože svou řeč doprovodila širokým úsměvem, nevěřila by jí ani nos mezi očima. Kdyby s nimi v přízemí nestál Thomas, věnovala by jí další salvu urážek z dlouhé řady zvané ponižování. „Je to snad tvoje práce jako hospodyně, ne? A my se jdeme konečně najíst."

Car si opět připadala nějaká menší. Jako by se nacházela až na té nejspodnější příčce společenského žebříčku, v blízkosti lidí, jimž nesahala ani po kotníky.

„Neboj," napřímila hrdě ramena, „vím, kde je mé místo..."

Nečekala na reakci, sebrala se a proklouzla kolem dvojce přímo k domovním dveřím.

„Nech ji, Thomasi," zaslechla za sebou. Bojovala s touhou obrátit se, zjistit, čím si muž takové napomenutí zasloužil, ale ovládla se. Už s nimi nechtěla mít nic společného.

„Ať dělá, za co ji platíš. Tak pojď, mám hlad jako vlk!"

Cara se uchechtla. Nic povýšenějšího zřejmě dívka z úst vypustit nemohla.

Věděla však, co se od ní očekává. Musela se věnovat svým povinnostem. A tak sáhla po klice a s umělým úsměvem, jejž si přilepila na rty, vztáhla ruku po klice. Přestože její duše plakala a srdce jakbysmet, donutila se pokračovat.

„Dobrý den!"

Na prahu stála skupinka pěti žen oblečená do pracovních šatů. Byli postaršího věku, ale přívětivé a usměvavé.

„Jsme z uklízecí firmy. Můžeme dál?"

A tak Cara uhnula a pokynula jim ke vstupu. Alespoň svou mysl něčím zaměstná.