Za prolínajících hlasů z televize jsem skočila na gauč a natáhla ruku, abych mohla otevřít pytlík brambůrků.
Jsem naštvaná. Jasně, věděla jsem, že bude zuřit a ne kvůli tomu, že mu budu na univerzitě chybět, ale z úplně jiného důvodu. Je tak tvrdohlavý a lpí na tom, abych si vyslechla každý jeho názor, každou námitku proti mému životu. Ne, to jsem řekla špatně. Proti tomu, jak nakládám se svým životem. Občas je to s ním těžké. Zaúpěla jsem a zaklonila hlavu. Poslední dobou se neshodneme na ničem.
Strčila jsem si hrst brambůrku do pusy a znova jsem napnula tělo, abych dosáhla na hladký povrch stolu. Ale nic jsem nenahmátla. Otočila jsem hlavou a snažila se najít svůj telefon, ale na stole nebyl.
Dneska nemám svůj den.
Znovu jsem tedy vstala a procházela se pokojem, abych ho mohla najít a zavolat Masonovi. Dlaní jsem se dotkla zdi, kde se odlupovala vínová barva a přitiskla ucho k studené omítce. Za tlustou zdí se linuly slova v doprovodu hlasité, uši drásající hudby a po několikáté za tento den vzdychla.
"Ricku, dneska ne, prosímtě...." bouchnu pěstí do zdi, ale nic se neozve. Nebo spíš nereaguje.
"Ricku, sakra, dneska nemám sílu, abych tě neposlala tam, kam patříš. Takže to ztlum, nebo poznáš mé druhé já. A věř mi, že ho poznat nechceš," zakřičela jsem, aby mě slyšel, ale odpovědí mi byl smích.
"Já mám zase dneska dobrou náladu a nezkazí mi ji žádná dvacítka," namítne.
"Je mi 21 kur.." zbytek věty nedořeknu, protože ke mně dolehne hudba ještě hlasitější z jeho beden.
"Kurva!" ulevím si a mrsknu první věcí, co se mi dostane pod ruku.
Ne, že by někdo zaklepal na jeho dveře, aby to ztlumil. Ne, protože moji sousedi jsou bačkory. Promnu si spánky, zhluboka se nadechnu a skloním se k bundě, kterou jsem hodila na zem. Prsty uchopím jemnou látku a zavolím v kapsách. Bingo.
Tak jo, Masone, tohle ti nedaruju.
Prstem přejedu po obrazovce, abych ji odemkla a rty se mi stáhnou do úsměvu, když se na mě z displeje usmívá Violet. Je to má nejbližší kamarádka, hned po Masonovi. Je to opak něho, ale potřebuju je oba dva. Nicméně- chtěla jsem něco udělat ne?
Přejdu ke stolu stále s telefonem v ruce a zatímco v kontaktech hledám jeho jméno, naberu si další hrst brambůrků do dlaně. Zastavila jsem se, když jsem ho konečně našla a ani jsem se nepozastavila nad tím, co mu řeknu. Vždycky říkám pátý přes devátý, když jsem naštvaná.
Nervózně přešlapuju z místa na místo, dokud se z telefonu neozve hlasová schránka.
"Víš, co?" vyštěknu, i když hovor utichl, protože Mason nemá zapnutý telefon. Potřebuju to ze sebe dostat.
"Proč vždycky, když se pohádáme, tak se ten den veze celej? Prakticky vzato jsi mi zkazil celý den a já tu zase sedím s nervy v háji jako vždycky."
Obejdu se stoupajícím vztekem celý byt a zastavím se v kuchyni. Trhaně se nadechnu a prsty pevně uchytím telefon, "měj se."
Zrovna když to ve mně vře, musí mít vypnutý telefon. Takhle je to vždy, když jsem naštvaná - veze se se mnou celý den a já pak vybouchnu i z maličkosti. Nesnáším, když se hádáme, protože se mi v žaludku usadí tíživý pocit a každou hodinu se mi sevře žaludek.
Nicméně, nikdy nevolám první. Ne v případě, kdy za to nemůžu já.
Nebo za to tentokrát můžu? Ne, jasně, že ne, už mi to leze jen přes hlavu.
Ještě než si uvědomím, co vlastně dělám, popadnu bundu ze země a vykročím ke dveřím, kde uchopím klíče.
Nadechnu se. Prostě se jen omluvím, to je vše.
Popadnu kliku a otevřu dveře dokořán. Když ale vzhlédnu, uvidím Masona stát na prahu dveří s překvapeným výrazem. Překvapeně pootevřu rty, ale vzápětí se zamračím. Ještě stále se to ve mně vaří.
Dřív, než stihnu něco říct, strhne mě k sobě a svými pažemi si přitáhne mou hlavu na svou hruď.
"Promiň, Stello, ujelo mi to," vydechne a pro jistotu paže přemístí na mé boky, kde prsty zaboří do mé kůže.
"Slyšel jsem tě.. teď."
"Co?"
"Cos mi říkala. Teda, co jsi mi chtěla říct, ale mám vypnutý mobil, vybil se."
"Aha," sklopím hlavu a nejistě si skousnu ret. Nevím, co mám říct. Slova jako kdyby se mi vykouřily z hlavy a zbyla po nich jen světlá šmouha, jako připomínka, že jsem se ještě před chvíli hněvala. Už jsem ale nezískala odvahu mu to teď říct.
Dveře vedle mých se otevřely a z nich vykoukla plešatá hlava. Argh.
"Běžte si sakra šukat dovnitř, není tady na to nikdo zvědavej!" zahučel, když kolem nás procházel s plechovkou od piva.
Vykročila jsem dopředu a v hlavě mi naskočily obrázky jeho, jak leží na zemi a já do něj buším pěstmi. Bylo to tak reálný, všechno jsem vypustila z hlavy a pěstí jsem dala před sebe. To už mě ale chytil Mason.
"Jo, máš pravdu, jdeme dovnitř," řekl spěšně a s mým tělem přitisknutým k němu a mýma nohama na zemi, mě táhl dovnitř.
Až když se dveře za námi s velkým třísknutím zavřely, zřejmě si uvědomil, co jsem chtěla udělat. Uslyšela jsem rychlé a těžké kroky k mému bytu.
"Ty svině!" bouchl pěstí do dveří a já se musela znova nadechnout, abych neotevřela dveře. Z mé představivosti mě vytáhla Masonova ruka.
"Hej," řekl něžně a palcem mi mnul spánky. Všimla jsem si ale jak mu cukají koutky a lehce jsem do něj strčila. Ani se nehnul.
"Nevěděl jsem, že jsi tak divoká."
"Masone, nech toho, ještě jsem naštvaná," procedila jsem skrz zuby a odstoupila kousek od něj, abych si dodala na odvaze mu říct, co jsem měla v plánu.
"Chci ti ř-" stáhl mě znova k sobě a houpal se mnou ze strany na stranu. Cítila jsem jeho teplý dech na mém krku a v tu chvíli jsem prstem vyhledala stříbrný kroužek, co mě studil na rozpálené hrudi. Povzdychla jsem si a konečně jsem mu objetí opětovala.
"Neomlouvám se za to, co jsem ti řekl. Stále si stojím za svým názorem, ale omlouvám se za to, že jsem odešel. Měli jsme si o tom promluvit," promluvil a když si uvědomil, že už jsem klidná, pomalu mu sklouzly ruce zpět do kapes.
S přikývnutím jsem se otočila ke gauči a lehkými kroky jsem šla směrem tam. Posadila jsem se do tureckého sedu a počkala, až si sedne taky. Věděla jsem, že tady zůstane ještě, než to řekl.
"Tenhle gauč je přes noc můj."
Tak po... opravdu dlouhé době je další kapitola. Ještě jednou se omlouvám, že jste tak dlouho čekaly, ale vždy jsem sekla s příběhem, když jsem neviděla zájem. Jen jsem netušila, že by to mělo být tak brzy, ale myslím, že je hloupost to utnout tak brzy. Třeba se to časem změní. Takže budu přidávat kapitolu vždy, když budu mít čas :) Doufám, že se vám kapitola líbila a budu ráda, když dáte vědět.
Krásný Silvestr vám přeju <3
Claire.
