Utíkala jsem lesem. Honili mě a já se jim snažila utéct. Dva muži se zbraněmi po mě šli. Můj adoptivní otec se mě snažil ochránit, ale byl zabit. Utíkala jsme dál. Nevěděla jsme, kam běžím. Věděla jsem jenom, že musím utéct.
Pršelo. Oblečení i plášť, který jsem si stihla ještě vzít, bylo promočené. Moje boty byly zablácené a čím dál tím těžší. Utíkala jsme, ale pomalu jsem slábla. Otázky, co mám děla a kam mám jít byly vedlejší. Jediné, co bylo důležité bylo utéct.
Doběhla jsem k silnici, po které jezdila auta. Chtěla jsem si odpočinout, ale nemohla jsem. Slyšela jsem vystřel a kolem hlavy mi proletěla kulka. Utíkala jsme dál, ale byla jsem moc slabá. Pomalu jsem začala zavírat oči. Musíš utíkat! Nezavírej oči! Zachraň se! Křičela jsme na sebe, ale nepomohlo to. Zatočila se mi hlava. Zatmělo se mi před očima. Poslední, co jsme viděla, byla světla auta.
