Mořská kouzla

Kapitola 2.

Sprcha mně vždy zvedla náladu a dnes tomu nebylo jinak. Vypnula jsem vodu a vydala se ke skříni. Nemám moc velký byt, ale stačí mi to, je tu jen malá ložnice obývat spojený s malou kuchyňkou, koupelna a malá chodbička. Mě to stačí, nemůžu na sebe přivolávat pozornost. Došla jsem ke skříni a na stole mi zazvonil budík, že mám vzdávat, otráveně jsem ho tipla a došla spět ke skříni, opravdu nevím, proč zvoní tak pozdě stejně vždy vstávám dřív, asi bych to měla napravit.

Popadla jsem se skříně, šedé rifle a bílé tílko, vzhledem k tomu že začíná léto a už teď jsou vedra tak si k tomu neberu mikinu. K tomu jsem si zabalila malý šedý batůžek a vzala zelený šátek na hlavu, miluju nošení šátků, sluší mi, navíc se ke krátkým vlasům hodí. Zhodnotila jsem se v zrcadle, mám celkem vysokou a dost hubenou postavu, ale přesto mám sílu, nezapomněla jsem na to, co mě učil bratr na obranu, taky chodím pravidelně cvičit, a nevynechávám ani mačetu, síly mám prostě dost, a pak nenamalovaný obličej s jemnými rysy a skoro černými velkými kukadly, tomu všemu kdysi dominovaly dlouhé, rovné vlasy barvy světle hnědé, ale teď jsou střižené na krátko a dorůstají sotva na délku pěti centimetrů.

Rychle jsem do sebe dostala moji snídani skládající se s jogurtu a rohlíku a spěchala do práce, vždy chodím dřív, nerada chodím na poslední chvíli, navíc jsem v práci tak do dvaceti minut. Pracuju jako barmanka v jednom nóbl podniku, nejsou to ty divoké pro každého, ale pouze pro bohatší co se chtějí pobavit někde jinde, než v přeplněných klubech, kde to zavání alkoholem a bůh ví čím ještě.

„Ahoj Leo." S přemýšlení mě vytrhne vrátný, kterého mám ráda, je milý, ale já si nezačínám nic a to s nikým.

„Ahoj, jak se máš, Jeremy." Zeptám se ještě před tím, než se chystám zmizet vevnitř.

„Dobře a co ty?" zeptá se mě se zájmem, už nějakou dobu se snaží, abych se o něho začala zajímat, není divu, musím uznat, že je pohledný, ale nic pro mě.

„Jako vždy, pořád stejně, šedý průměr." Řeknu mu, ještě než zmizím vevnitř. Je to tak mám se pořád stejně, ten adrenalin už mi prostě chybí.

„Ahoj, zase brzy." Řekne už nezaujatě Klaudie, dneska tu byla přes noc. Tenhle klub je non-stop, ale noční směny jsou naštěstí omezené a navíc já je mám i ráda, noční život nemusím, ale večer je to tu kouzelnější, jde pak vidět krásně na oceán, nikdy jsem tam nepřestala chodit, jen se neproměňuju, je to tak lepší.

„Víš, že chodím dřív." Řeknu a zmizím vzadu, sundám si šátek a i s věcmi ho hodím do skříňky, kterou zamknu a už si na sebe beru zástěrku, kapsou na boku. Když odcházím s provizorní šatny pro zaměstnance, potkám Lanu.

„Ahoj, jak ses měla?" a se zájmem čekám na odpověď.

„Dobře a ty?" řekla ledabyle a schovávala si věci.

„Šedý průměr, ale mám divný pocit, že se dneska něco stane." A to je pravda, mám ten pocit delší dobu, jako by mě doháněla minulost, jsem tu už tři roky, vrátila jsem se po dlouhé době a na jednom místě jsem takhle dlouho ještě nebyla od té osudové noci.

„Třeba je to dobře, možná někoho potkáš." Šibalsky se usměje a už mě táhne za pult vystřídat naše spolupracovnice.

„Vše je jak má být a máme ještě chvíli, než někdo zase přijde." Řekne mi Lana a už se chystá, že si to urovná podle sebe, když se mi najednou udělalo zle, zamotala se mi hlava a já se musela opřít o bar, abych neupadla. „Je ti něco?" hned ke mně přiskočí.

Ale naráz to přestalo, co to sakra bylo. „Jo jen se mi zatočila hlava. To bude tím horkem." Odbydu jí a jdu otevřít dveře na terasu, aby sem proudil čerstvý vzduch.

„Kdyby něco, dej vědět." Usmála se na mě a začala si všechno přerovnávat. Jo tohle bylo divný, ještě se mi to nestalo.

Hodila jsem to za hlavu, hodiny se blížily k desáté a stále nikdo nepřišel. Stály jsme opřené o bar a čekaly, jeden z důvodů proč mám ráda noční směny je, že tu není tak mrtvo. Nudila jsem se, když se mi naráz vybavila chtě nechtě vzpomínka.

Tehdy jsem byla ještě mladá a měla dlouhé vlasy. Už tehdy jsem žila mimo rodinu, otec mi to trpěl a macecha se mě ráda zbavila. Pracovala jsem tehdy v jednom baru, i když jsem měla a mám peníze, že bych nemusela, už nikdy nic dělat, tak jsem si práci našla, v jednom klubu, opět jako teď kom.

Tehdy tam vešel on. Sedl si za barovou židli a vypadal krásně.

„Tak co to bude?" zeptala jsem se ho, byl tak hezký a hlavně sexy, takže šance pro mě nulová. Né že bych nebyla pěkná, ale, no tehdy jsem si tak nevěřila.

„Nějaké nealko, překvap mě." Podíval se na mě a věnoval mi úsměv. Rychle jsem mu namíchala, ani nevím, co a podala mu to.

„Tady, ať chutná." Věnovala jsem mu na oplátku můj úsměv a chtěla odejít.

„Díky. Jak se vůbec jmenuješ, nemáš vizitku." On se o mě zajímá, pane bože.

„Leo." Odpověděla jsem jednoduše.

„Zvláštní, ale pěkné jméno." Přitom se mi pořád díval do očí.

„Děkuji, a tvoje jméno." Řekla jsem to s nadějí.

„To ti řeknu, když přijmeš mé pozvání, třeba na kafé, nebo kam budeš chtít." Panebože, on mě zve na rande.

„Proč bych měla odmítnout takovou nabídku?" zajímalo mě to.

„Řekněme, že tak hezká holka jako ty mě zajímá, přijímáš?" při té otázce mu jiskřilo v očích.

„Proč ne, dobře přijímám." Jo mám rande s božím klukem.

...