Kovyho vánoční zážitek

Byl zimní večer. Známky toho, že je zima, byly sice vidět jen ve stopovém množství, ale ani to nezkazilo vánoční náladu devatenáctiletému chlapci, který seděl za svým počítačem a zuřivě něco ťukal do klávesnice. Na letošní Vánoce se těšil jako malý kluk, který touží po tom, dostat nějaký úžasný dárek. Netěšil se jen kvůli právě dárkům, ale celkově miloval tu vánoční pohodu a vědomí, že se sejde se všemi členy rodiny. Právě stříhal nové video, což se mu moc nedařilo, protože se začal počítač sekat, na talířku vedle něj bylo cukroví (bylo, dokud ho během prvních dvou minut stříhání nesnědl) a z hrnku čaje, který stál o kus dál, šla pára.

Ačkoli ho čekalo ještě hodně stříhání, rozhodl se Kovy, že si pro dnešek už musí odpočinout. Bylo dvacátého třetího prosince, zítra bude Štědrý den a poslední, co by si přál, bylo usínat před stromečkem. Počkat. Zvedl hlavu od papíru, na který si poznamenával nápad na nové video. Usínat před stromečkem. Stromek. Dárky. Vždyť já nemám dárky! Uvědomil si a ulítlo mu tiché „Do hajzlu..." Samozřejmě že měl dárky nakoupené, jen je zapomněl. Včera byl na návštěvě u své babičky, protože její byt byl cestou z nákupu, na který vyrazil (shánět dárky na poslední chvíli byla jeho každoroční tradice). Tam si s ní chvíli povídal, a když odcházel, na tašku s dárky si zřejmě ani nevzpomněl. Podíval se na hodinky. 23:31... touhle dobou se mu opravdu nechtělo babičku rušit, přeci jen je stará a má nějaký nárok na klid. Rozhodl se tedy, že to zařídí zítra ráno. Lehl si do postele a téměř okamžitě usnul (normálně by byl vzhůru ještě nejméně půl hodiny, ale vybil se mu mobil, takže se pravidelnému kontrolování Facebooku věnovat nemohl.)...

Pomalu se probouzel. Protáhl se a pohlédl na hodinky. Jedenáct hodin? Ačkoli neměl ve zvyku často nadávat, tentokrát si nadávku neodpustil a co největší rychlostí se oblékl do svého oblíbeného puntíkatého trička. V obýváku již byli jeho rodiče.

„Kam tak pospícháte, mladý pane?" zeptal se táta s úsměvem.

„Musím k babičce!"

„Ale já jsem tady. Přišla jsem před hodinou, když jsi ještě spal." Z křesla se zvedla starší paní a zamířila ke svému vnukovi.

„Babi, něco jsem u tebe nechal." Vysvětloval Kovy, „Půjč mi prosím tě klíče od bytu, hned jsem zpátky."

„Ale přece bys nejezdil takovou dálku trolejbusem až ke mně domů. Copak sis tam zapomněl?"

Kovymu se úplně nechtělo říkat, že dárky. Přeci jen chtěl udržet nějaké to kouzlo Vánoc. Proto trochu zalhal: „Nechal jsem tam mobil."

V tu chvíli se mu v kapse rozezněla jeho píseň měšťák. Vytáhl bílý mobil, na který mu volal starší bratr, a pokrčil rameny. „Tak ho asi mám. Ale nechal jsem tam klíče."

„A jak ses dostal domů?" vložila se do rozhovoru jeho máma, která do té doby tiše připravovala oběd.

„No..." Kovy trochu zaváhal, „Já nevím." Otočil se na babičku a ještě jednou ji poprosil, aby mu půjčila klíče.

„Tady máš, ale vrať se brzy, ano?" podala mu svazek asi deseti klíčů, z nichž polovina byla nepotřebná, a sedla si zpět do křesla.

„Díky!" Kovy vyšel z bytu a za chvíli už stál na zastávce.

Stanul před domem, kde babička bydlela, odemkl a mířil k jejímu bytu. Vešel dovnitř a do nosu ho praštila vůně vánočního cukroví. Neodolal, vzal si vanilkový rohlíček, a vydal se do obýváku, kde předevčírem byl. Chvíli se rozhlížel, ale taška nebyla nikde. Podíval se za gauč, prohledal vlastně celý byt, ale až na mrtvou myš za skříní nenašel nic. Zoufale tedy opustil byt své babičky a vydal se zpět na zastávku.

Seděl ve svém pokoji a přemítal. Nakoupit další dárky nepřipadalo v úvahu, už takhle mu zbývaly poslední dvě stovky, protože za ztracené dárky a novou kameru zaplatil vše, co měl ušetřené. Pak ho to ale napadlo. Začal ve svém počítači hledat fotky a videa z několika předešlých Vánoc a tvořit z nich speciální vánoční video, které nedá na youtube, nýbrž ho pustí členům své rodiny. I když se to zřejmě nevyrovnalo dárkům, alespoň něco své rodině dá.

Po štědrovečerní večeři začali všichni rozbalovat dárky. Kovy byl celou dobu podivně nervózní, protože nevěděl, zda ostatní členy rodiny vůbec svým videem potěší. Když byly všechny dárky vybalené, odkašlal si a řekl, že se mu záhadně ztratily dárky („Kouzlo Vánoc?" zasmál se táta) a že by jim to chtěl vynahradit videem, které vytvořil. Mělo dvě minuty a on sám ho pokládal za docela povedené. Přinesl z pokoje notebook, na kterém se ho chystal přehrát a otočil ho k ostatním. Zmáčkl „Play" a odešel do kuchyně (ke stolu, kde bylo cukroví. Kde bývalo cukroví, než přišel Kovy a všechno ho snědl.) Z obýváku se začaly ozývat doslova salvy smíchu. Kovy byl trochu překvapený a tak se šel podívat, čemu se ostatní na tom videu tak smějí. Přidřepl si vedle táty, který se smíchy popadal za břicho, a zjistil, že se mu do vánočního videa připletly záběry z reportáže Ládi Hrušky a U Haliny v kuchyni. Vůbec nechápal, jak se tam dostaly. Všichni se ale ohromně bavili.

„Tak tím jsi mě dostal!" poznamenala máma po skončení videa.

„Jo? To jsem rád..." zasmál se Kovy a pomyslel si něco o tom, že kouzlo Vánoc zřejmě opravdu existuje.

Druhý den někdo zazvonil. Kovy šel otevřít a ve dveřích stál jeho kamarád Tomáš.

„Ahoj, něco ti nesu." Řekl a vstoupil do bytu.

„Jo? No to jsem zvědavej."

„Asi je to už dost pozdě, ale dřív jsem si toho nevšiml." Podal mu modrou tašku, ve které byly dárky. Teprve teď si Kovy uvědomil, že se cestou od babičky ještě stavoval u Tomáše, aby mu dal dárek a popřál (trochu předčasně) veselé Vánoce.

„Díky." Zasmál se Kovy a zašátral v tašce. Podal Tomášovi krabičku se sluchátky (která měla být pro tátu) se slovy: „Tady máš nálezné."

Následně mu vše nad talířem cukroví (který byl během několika okamžiků prázdný) povyprávěl.