Mořská kouzla

Kapitola 3.

Byla to jedna, stech lepších vzpomínek, přesto je i tahle bolestivá. Zbytek služby, proběhl v klidu, moc lidí nepřišlo, ale zato jsem měla přednášku od šéfa, že bych si konečně za ty tři roky měla začít vybírat dovolené. Není divu, za ty tři roky jsem si vybrala je pět dní volna, a on už by si moc přál, abych konečně dostala rozum a netrápila ho.

„Už jsme tu." Vběhly dovnitř dvě holky, Mína a Míša, měly nás střídat už před deseti minutami.

„Trochu pozdě nemyslíte." Řekly jsme to s Lanou jednohlasně a káravě.

„Pardon." Sotva to dořekly, zmizeli vzadu, povzdechla jsem si, je čtvrt na pět a Lana mě dneska vytáhne ještě na pláž, kvůli tomu jsem si taky nebrala spodní prádlo, ale plavky. Pláž je od mého bytu pět minut pěšky.

„Tak jo my máme, padla." Řekla nadšeně Lana a zmizela vzadu. Uchechtla jsem se a šla si pro věci. Popadly jsme je a už jsme mířily pryč.

„Ahoj." Řekly jsme u dveří a ani neslyšely odpověď, protože jsme v nich zmizely. „Ahoj." Řekly jsme znovu u dveří, bodyguardův a chystaly se zmizet, když jsem si všimla limuzíny, která přijela. Neměla jsem s ní dobrý pocit, a to se mi hned potvrdilo.

„Tak kam vyrazíme?" zeptala se mě nadšeně Lana a čekala, jak ji odpovím.

„Chtěly jsme jít přeci na pláž, ne." Řekla jsem a čekala, kdo vyjde s limuzíny. Dveře od auta otevřel šofér a z nich vystoupil Derek?! V tu chvíli mi přimrzly nohy, rychle jsem se otočila na Lanu. Taky se tam dívala.

„To jsou fešáci." Povzdychla si a vyrazila směr pláž. Takže jich bylo víc, bože, tak to byl ten nepříjemný pocit, rychle jsem se vydala za Lanou. U pláže jsme byly za čtvrt hodiny, ale mě bylo jasné, že teď už se mi vrací adrenalin v krvi. Musím ty tři chránit, znovu rozhodně nikoho ztratit nechci. Je málo nesmrtelných mořských pan a já nevím, jestli Lana, Kira a Táňa k nim patří.

„Já nevím jak ty? Ale já se budu dneska jenom opalovat." Řekla, dala si opalovací brýle a už se mi nevěnovala.

„Já si rozhodně zaplavat pudu." Vlastně pokaždé jak tady jdeme, tak plavu jen já.

Sundala jsem si oblečení a v plavkách vkročila do moře. Okamžitě mě začalo dobíjet, a mé mořské já se chtělo prodrat na povrch, hned jsem ho uzemnila, ne já prostě nejsem trofej, ani nic podobného.

Už jsem se nemohla dočkat, nebyla jsem u moře už týden. A už to na mě bylo pořádně znát. Skočila jsem šipku, vynořila jsem se, nadechla a už se potápěla, všude kolem mě plavaly rybičky, bylo to kouzelné, obzvlášť ty rostliny, jenže, abych nepřivolávala pozornost jsem se musela znovu nadechnout, i když jsem to nepotřebovala. Strávila jsem tam ještě dlouhou dobu, ale už byl čas jít.

„Je čas jít." Pobídla jsem Lanu a obmotala kolem sebe ručník. Něco zamumlala, ale nakonec se zvedla a začala se balit. Když jsem se trochu osušila. Vytáhla jsem s batůžku tuniku a přehodila jsem si ji, přes sebe. Věci jsem schovala do batůžku a už jsme vyrazily s Lanou směr domů.

„Tak ahoj já se ještě někde musím stavit."

„Ahoj a měj se." Odpověděla jsem a vydala se do svého bytu.

Dorazila jsem za chvilku. Zamkla jsem za sebou dveře a uklidila si věci s batohu. S ledničky si vzala na chuť salám a rohlík a k tomu si nalila sklenici vody. Posadila se na gauč a pustila televizi. Rozvalená na gauči jsem dojedla, odnesla to a umyla nádobí ve dřezu.

No trčet tu se moc nechce, ještě není tak pozdě. Zastavila jsem se u fotografií na poličce, povzdechla si, ale pak už jsem se normálně dala, zase dohromady a šla pro věci. Vzala jsem si jen mobil, peněženku a klíče od bytu. Bohužel ten pocit se ještě zhoršil, možná je na čase odtud vypadnout.

Ani nevím, kam jdu, možná by bylo lepší si jít zaplavat. Vrátila jsem se do bytu a vzala si na sebe černé plavky, do obyčejné tašky jsem si dala ručník a schovala v něm mačetu, nehodlám nic riskovat. Vzala jsem si na sebe lehké letní šaty a vydala se ne pláž, ještě nebyla ani tma, ale už se blížilo sedm, takže by tam moc lidí být nemělo, spíš nikdo. Vydala jsem se k pláži. Opravdu když jsem došla, nikdo tu nebyl. Schovala jsem tašku a sundala si šaty, vzala jsem do ruky mačetu a vydala se k moři, ale zarazila jsem se, právě do něho vešly Kira, Lana a Táňa a proměnily se. Což je nehorázný průser, už dlouho jsem se chtěla nějak s nimi o tom promluvit, ale né takhle, teď musím vymyslet, sakra dobrou lež, že už vím o mořských pannách.

Všimly si mě . . . . .