Nemocná

Jak to všechno začalo?

„Mami? Mami! Pomoz mi, je mi hrozně zle!" probudila mě moje dcera asi ve dvě hodiny ráno. Manžel vystartoval z postele a já hned za ním. Běželi jsme do pokoje naší 16ti leté dcery Verunky.
„Má teplotu, Davi." Řekla jsem manželovi.
„ Oblíkej se, jedeme do špitálu." pohotově zareagoval a vzal Verunku do náruče. Vzala jsem všechno potřebný, kabát a utíkala do auta.
Šlo mi o minuty. Jeli jsme temným Brnem směr dětská nemocnice. Ta cesta snad byla nekonečná. Bože můj, co se to děje.
Vyjždíme do areálu, David bere dceru do náruče já utíkám do nemocnice. V tom zmatku mě nenapadlo nic jiného než zakřičet: POMOC PROSÍM, NAŠÍ DCEŘI JE HROZNĚ ZLE!
Sanitář tam byl do minuty, dceru dal na lehátko a rychle spěchali do ambulance. Verunku okamžitě hospitalizovali na oddělení 48, interna.
Nevnímala ani když jí píchali kanylku. Ležela bezvládně na nemocniční posteli a kapačka kapala NACL pomalinku do žil její tenké ruky.
Seděli jsme s manželem vedle ní. Já na posteli on na židli. Oba jsme měli ruce na té její. Smutnější výraz jsem na manželově tváři ještě neviděla. Asi 20minut na to přišla sestřička, že už musíme jít.
Šli jsme z oddelění ruku v ruce a otírající si oči jsme si povídali, co bude dál. Když jsme dosedli do auta, David nedokázal nastartovat auto a nebyl schopný jet.
„Zavolám taxi" řekla jsem.
„Ne, to je dobrý, zvládnu to." Otočil se na mě a usmál.
Jeli jsme pomalu a pod náporem světel z pouličních lamp, které jsme mihotavě přejížděli mě napadalo spousta věcí, které jsem si nechtěla ani připustit.

„Pojď si lehnout, zlato." Řekl mi David, když jsem se svalila na naši bílou koženou sedačku a objala polštář.
„Co když umře?" zeptala jsem se ho aniž bych vnímala jeho větu, ať si jdu lehnout.
„Miláčku, neblázni! Je jí teprve 16náct, je v pubertě, měla problémy s menstruací, poslední dobou málo spí kvůli učení, jídlo skoro nestíhá kvůli tréninkům. Prostě se sesypala, rozumíš? Není v tom žádná věda. Tak pojď si lehnout, já ráno zavolám do práce a vezmu si volno." trval na svém.
„Snad máš pravdu." ušklíbla jsem se a pravou nohou vkročila na schody.
Nespali jsme. Teda aspoň já ne. Promítala jsem si krásné okamžiky s Verunkou a říkala si, co nás asi čeká.
Okolo páté ranní se mi konečně podařilo zabrat, ale ne na dlouho.
Vzbudil mě David, když se chystal do práce.
„Neříkal jsi, že si vezmeš volno?" ptala jsem se ho rozespalá v kuchyňi, když se snažil telefonovat a ještě pít kávu.
„Miláčku, od zítra, dneska mám klienta, nejde to" špitl a věnoval se telefonu.
Já zamířila do Verunčiného pokoje. Vzala jsem tašku a naskládala do ní věci, které určitě bude potřebovat. Pyžamo, přezůvky, plyšáček, nabíječka, mobil, pro všechny případy i tablet a deník s propiskou a progresy. Bez toho Verunka nežije. Pak samozřejmě hygienu, ručníky a šla jsem se nachystat. Když jsem se dooblíknula a dosoukala do kabátu, vzala jsem tašky a šla jsem k autu.
V nemocnici jsem byla asi za 10minut.

„Ahoj zlatíčko!" řekla jsem, hned jak jsem viděla ležící a probranou Verunku. Byla napokoji sama, vyžádali jsme si to.
„Ahoj maminko!" odpověděla mi se slzami v očích.
„Pročpak pláčeš?" divila jsem se.
„Promiň mi to, ten šok. Fakt mi bylo špatně." Omlouvala se za věc za kterou aninemohla.
„Není se za co omlouvat, Verunko, tady máš věci. Až Tě třeba odpojíz kapaček, můžeš si psát."
„Jsi nejlepší máma na světě." Hned, co to dořekla, dožadovala se pusy.
„Paní Procházková?" vyrušil nás mladý mužský hlas. Byl to doktor.
„Ano, to jsem já." otočila jsem se na něj.
„Můžu s Vámi mluvit?" tázal se a dožadoval jít za dveře.
„Jistě." zvedla jsem se a ve dveřích stál Sebastian. Verunčin přítel is medvídkem. Mihla jsem se s ním a gestem ho pozdravila. Volal munejspíš manžel.
„ Tak co se děje?" podívám se doktorovi do očí.
„Veronika má naprosto čistý krevní obraz a ani laboratorní testy moči nicneprokázali." díval se na mě pohrdavě.
Jsem na tohle bohužel velmi citlivá a mladého doktora jsem velice rychle stihlavyděsit.
„ Tak podívejte mladej, moje dcera není herečka. Nelhala by mi, manžel ji museli nést. Nemám pocit, že si vymýšlí. Pokud vy tenhle pocit máte, tak jste jenombezcitná medicínská stvůra."
„Paní Procházková, já se velice omlouvám, ale testy mluví jasně."
„Ty vaše testy si strčte za pásek, zítra si moji herecky nadanou dceru berudomů. Pokud se jí něco stane, věřte, že o mě ještě uslyšíte." dál už jsem honeposlouchala a odešla pryč.
Nezajímal mě jeho názor.