Mořská kouzla

Kapitola 8.

Vedla mě do sklepních prostor, kde jsme se zastavily před dvoukřídlími dveřmi. Už na pohled bylo toto sídlo obří, ale když otevřela dveře tělocvičny, nemohla jsem tomu uvěřit, ta místnost byla prostě obří, dělila se na dvě části, na tělocvičnu se vším, hrazdou, kruhy, boxovacím pytlem, a další takové ty věci a na bazény. No to bude něco.

Ale neměla jsem čas si to prohlížet, musela jsem následovat tu holku. Ty dvě byly na druhé straně, takže se na mě cestou dívaly samé dívky a to většinou jen povýšeně, nejspíš si myslí, že jsem jen další, a že bude trvat dlouho, než se dostanu na jejich úroveň, opak je pravdou já si své dovednosti doslova vybojovala neustálou dřinou.

„Kapitáne, vedu hosta." Řekla ta holka Alex a přitom salutovala.

„Dobře Kessidy můžeš jít." Řekla Alex a už jí nevěnovala pozornost. „Vy taky, pomůže vám nějaká velitelka oddílu, mluvila na pár holek, které teď s Luren asi trénovala.

„Chodíš přesně, jak vidím." Zasmála se a už mě vedla pryč.

„Ano mám výchovu šlechtice." Řekla jsem to ironicky a následovala ty dvě. Vedly mě zpátky pryč s tělocvičny. Cestou se na mě ty holky tady dívaly tak nadřazeně, jsem zvědavá, co budou dělat, až zjistí, kdo jsem.

„Kristo, zpevni se!" zařvala Luren na nějakou holku, co byla zrovna na nějakém přístroji.

„Doufám, že takhle nebudu muset trénovat. Nebo vám říkat kapitáne." Rýpla jsem si do nich.

„I když by se nám to líbilo, tak ne, ty budeš jak tě znám řvát po nás, a nejsi nijak postavena, bohužel tě poslouchat musíme." Mluvila na mě Alex, a já jsem se na ni vítězně podívala. „A navíc vím, jak trénuješ, když se zbavuješ nechtěných citů a vzhledem k tomu, že jsi byla pryč dost dlouho, a taky zničená, tak bys měla teď mít na svého bratra." Měla pravdu, ale při vzpomínce na bratra, mě bodlo u srdce. Dál jsme pokračovaly mlčky, až jsme došly ke dveřím, na kterých bylo napsáno ‚Hlavní Strážkyně', jak skromné.

„Připravené." Zeptala jsem se žertovně. Obě se na mě jen usmály a Luren zaklepala na dveře. Počkaly jsme, dokud se neozvalo, vstupte. Vešly jsme a mě se naskytl pohled, na krásně zařízený pokoj laděný do modré barvy, kterému dominoval velký stůl s několika židlemi, na kterých už seděly nejspíš nejvyšší. Bylo jich sedm. Každá byla oblečena sportovně a samozřejmě i jejich pohledy byly opět povýšené, až na ten od Eleny.

„Madam." Řekly Alex a Luren zároveň a poklonily se.

„Dobrý den." Řekla jsem a udělala pouze úklonu hlavou. Ty výrazy stály za to, ale přece jenom jsem poznala, že dvě správkyně se usmívají, poznala jsem je, byly to moje příbuzné, sestra Mia a tetička Emily. Musely mě poznat podle chování, protože ostatní se na mě dívaly, jestli to myslím vážně co jsem udělala.

„No, tak tedy můžeme začít", prolomila ticho Elena. Ukázala na tři volné židle a my jsme se posadily. „Ovšem samozřejmě, nejdřív by bylo, vhodné se seznámit. Drahé správkyně, Kapitána Luren a Alex, určitě znáte. Ale ony moc neznají vás." A tím se zase ukázala jako dokonalá, na hodiny slušného chování a vybrané etikety s ní, nezapomenu nikdy, dodnes mě straší.

„Mia a toto je Emily." Začaly tedy ony dvě.

„Já jsem Marie a po mém pravém boku je Ešly a po mém levém boku je Sophie." Pokračovala další a přitom mě propalovala vražedným pohledem.

„Já jsem Lucy a Elenu asi všechny znáte." Přikývly jsme, no asi by nebyla slušnost se nepředstavit.

„Mé jméno je Leo." Řekla jsem slušně, ale v mém obličeji nešlo nic přečíst, za ty léta jsem si vypracovala neproniknutelnou masku a je jen pár situací, které ji zničí. Získala jsem jí krutou cestou. Bratr mě naučil vybít si vztek na tréninzích a já v tom pokračovala sama.

To snad nemyslela vážně, přijít ke mně do práce a takhle mě ponižovat a ještě se divila, že jsem ji nechala vyhodit!! Ne takhle by dál nešlo, jestli ji neuklidní otec, tak já ano, macecha zatracená.

„Ahoj, jako obvykle sestřičko." Podíval se na mě bratr, když jsem vešla do jeho soukromé tělocvičny, aniž bych se obtěžovala klepat.

„Jo." Odpověděla jsem nevrle a už stála nachystaná u boxovacího pytle.

„Tak kdo tě naštval tentokrát, má milá Leo." Podíval se na mě zvědavě a vypadal, že měl za sebou dost těžký trénink. Byl celý červený a taky bylo vidět, že je zpocený.

„Kdo jiný než Lenora." Řekla jsem naštvaně a začala bušit do pytle, ozývaly se silné rány, do kterých jsem dávala veškeré nechtěné city. Štvalo mě, že si dělá, co chce s otcem, povyšuje nad nás ty její dcerky, a nás spolu s jejím synem, který se nás mimochodem zastal, ponižuje pokaždé, jak dostane možnost, chce si zavést zákony, a ě ovládat, pche.

Udeřila jsem poslední ranou, do které jsem dala vše, co ve mně ještě zbylo a unaveně padla na žíněnku, byla jsem hotová. Neměla jsem prakticky žádnou sílu. Nemohla jsem se ani pohnout, zase jsem zapomněla na čas, na svět okolo a plně se věnovala svým emocím, to co do mě tloukla babička od malička, abych se sebou a svými city něco dělala, tak jsem toho nebyla schopná, ale když se takhle vybíjím, dokážu to, musela jsem se sama sobě usmát.

„Už jsi skončila?" ozval se za mnou hlas mého bratra. Pootočila jsem hlavou mírně dozadu abych něho viděla, nebyla jsem se schopná hýbat, vše mě bolelo, a určitě jsem teď byla červenější než on, kdy jsem sem přišla, on oproti tomu vypadal opět normálně, jako by tu ani nebyl cvičit.

„Jo už jo." Konečně jsem byla psychicky v pořádku.

„No zase tě trápila viď." Řekl a sedl si za mě a přivinul si mě do obětí. To jsem opravdu potřebovala, teď když tu nebyl můj kluk.

„Jo a v mé práci. Vyhodila jsem ji." uchechtla jsem se, po dlouhé době jsem se mohla bránit.

„No to bych chtěl vidět, ale dnes tě chválím, byla jsi dobrá, vydržela jsi čtyři hodiny v kuse, bušit do toho pytle. Dokonale jsi nahradila mé dvě lekce." Páni nový rekord, už se nedivím, že jsem mimo.

Jo dokonale jsem se naučila díky tomu ovládat a nedávat na sobě tolik city znát.

„Aha." Řekla opovržlivě Marie. „A ráda bych věděla, co zde hledáte." Doslova mi dávala najevo, abych odtud vypadla. Usmála jsem se na ni.

„Jsem zde jako trenér, vycvičila jsem i kapitána Alex a Luren, a byla jsem oslovena, abych vám pomohla s tréninkem." Už se nemůžu dočkat, až s ní začnu. Marie se podívala na Elenu, jestli to myslí vážně, a ona jen přikývla.

„Ano bude vás trénovat, a to hlavně teda nás správkyně. Nebojí se s někým praštit o zem a poslouchat rozkazy je povinná pouze ode mě. A pokaždé, když vám řekne, co máte při tréninku dělat, budete ji poslouchat." Řekla vážně a podívala se po všech přítomných, ty jen kývly na souhlas, některé sice s jasným odporem, ale ano. „A teď k věci, půjdeme do boje a já chci vše připravit a nic nepodcenit." Řekla rázně a všechny až na mě nemohly uvěřit, co právě řekla. „Nic se podceňovat nebude, máme dokonalé nákresy budovy i okolí, vše známe dopodrobna, takže v takové nevýhodě nebudeme. Ba naopak máme něco, co oni čekat nebudou a to nikdy." Při této větě se podívala na všechny a zastavila se u mě. Nikdo neví, jakou mám ploutev, až na pár výjimek a tak to i zůstane, ale proč si neužít.

„Tímto dnes končíme, začínáte s tréninkem okamžitě, dokud Leo neuzná, že máte dost, nekončíte." S těmito slovy odešla. No to si užiju.

„Za dvacet minut v tělocvičně, prosím bez zpoždění." S těmito slovy jsem se zvedla já a bez dalších průpovídek šla zpět do tělocvičny po boku Kapitánek.