Antylar-divoký drak

Zvláštní případ

Chci vám oznámit, že už máme 200 reads a za to vám moc děkuju. Samozřejmě děkuju za všechny votes a prosím pište i komentáře s vaším názorem pomáhá mi to psát dál. :)) užijte si čtení.

Na vůdce jsme nemusel dlouho čekat, ale nebyl to ten stejný kterého Laris pokousala tenhle vypadal mnohem hůř. Jeho obličej pokrývali samé jizvy od spálenin a hlubokých škrábanců. Místo ruky měl nějaký dřevěný pahýl s čímsi ostrým na konci.

Čekal jsem až přijde do klece, ale on nic. Místo toho si na mě šel sednout jiný dvounožec. Zavřel jsem oči a dělal, že jsem klidný a ostatní dvounožci mě začali pouštět a ustoupily o pár kroků dál.

Cítil jsem jak na mě sedí. Chvíli jsem dělal, že nechápu co po mě chce. Začal jsem počítat do tří a na tři jsem vyletěl do vzduchu a zase na zem. Házel jsem sebou a vyhazoval, nakonec se mi podařilo ho shodit na zem. Hrdě jsem odkráčel pryč a pomatený dvounožec už prchal ven z klece.
Ještě to ale neskončilo.
Odvážně se na mě posadil další dvounožec a pak další a další a další. Se všema to skončilo stejně.

Kouknul jsem se na vůdce. Poznal jsem, že mu začíná docházet trpělovost. Zase něco zařval a rozešel se směre ke vchodu do klece. Nasedl na mě a začalo další rodeo. Musel jsem uznat, že se drží líp jak ostatní ale nevzdal jsem to. Jenže jsem podcenil své síly a zastavil jsem se se sklopenou hlavou. Byl jsem hrozně udýchaný a unavený.

Z pohledu Vůdce

,,Vidíte? Takhle se krotí drak vy nemožní tupci."

Z pohledu Antylara

Stalo se to co jsem nechtěl aby se szalo. Podlehl jsem. Jenže pak přišla jedna stará vzpomínka na Laris. A v tu chvíli jsem sebral své zbývající síly a vyhodil zadní nohy do vzduchu.

Vůdce to nečekal a hned ležel na zemi. Postavil se, oprášil si oblečení a hodil na mě vražedný pohled.

Z pohledu Vůdce

,,Svažte mu tlamu a křídla a přivažte ho ke kůlu a to ho kluka přivažte vedle něj."

Z pohledu Antylara

Hrdě jsem kráčel po kleci s úšklebkem na tváři a všiml jsem si, že se kluk svázaný u klece hrozně směje vůdci. Ten kluk se mi něčím zamlouval.

Sundali mi postroj, svázali křídla a tlamu a přivázali ke kůlu. Po chvíli jsem uslyšel, že někdo jde.
Byl to ozbrojený dvounožec, který vedl toho svázaného chlapce a uvázal ho pár metrů ode mě.

Když už se stmívalo lehl jsem si a snažil se usnout ,,Slyšíš mě?" ozvalo se v mé hlavě ale nereagoval jsem na to. ,,Haló slyšíš mě?" přestal jsem to ignorovat zvedl jsem hlavu a začal se rozhlížet. Nic zvláštního jsem nezahlédl jenom ten chlapec se na mě díval.

Chtěl jsem si znova lehnout když na mě chlapec zamával a moje pozornost se upřela na něj. ,,Takže mě slyšíš. Ano to já mluvím v tvojí hlavě." on mi mluvil v hlavě. Nemohl jsem si to vysvětlit a proto jsem na něj dál nechápavě koukal.
,,Jmenuju se Jack a nechci ti ublížit."
těmi posledními slovy mě naprosto uklidnil. Podíval jsem se smutně na provaz, který mi svazoval křídla a tlamu.
,,Neboj se dostanu nás odsud."
Asi mu opravdu můžu věřit, ale hodně by mě zajímalo jakto že mi mluví v hlavě. Umím to snad taky? Někdy to zkusím ale teď na to není vhodná chvíle. Začal jsem být hrozně unavený. Chtěl jsem si lehnout ale nešlo to. Byla jsem tak blbě přivázaný, že jsem musel spát ve stoje a tak jsem jen sklopil hlavu, zavřel oči a usnul.

Ráno mě probudil divný zvuk. Otevřel jsem oči a tak jsem sebou vyděšeně trhnul až jsem se urval od toho dřevěného kůlu. Ten kluk byl přímo u mě s nožem v ruce. ,,Neboj...já se tě jen snažím dostat z těch provazů." stále jsem na něj vyděšeně zíral a sledoval nůž v jeho ruce. Přišel ke mě, vzal provazy a přeřízl, to samé udělal i s provazy na mých křídlech. Hrozně se mi ulevilo když jsem mohl po dlouhé době rozevřít svá obrovská křídla. ,,Uteč!!" zaznělo mi v hlavě. Hned jsem se otočil a zmizel v lese. Byl jsem tak šťastný a neuvědomil si, že jsem tam toho kluka nechal. Na konci lesa jsem se zastavil a moje radost mě přešla. Musím se pro něj vrátit...bez něj bych se odtamtud v životě nedostal.
Vrátil jsem se do lesa a začal hledat. V tak rozlehlém bylo skoro nemožné najít malého kluka a k tomu se o našem útěku už dozvěděli ozbrojení dvounožci.
Věděl jsem co musím udělat. Zkusím ho zavolat telepaticky.
Začal jsem se soustředit na jeho podobu a na větu, kterou mu chci říct. Ze soustředění mě ale najednou vyrušil šíp který proletěl kolem mé hlavy. Spanikařil jsem a utekl pryč. Byl jsem na sebe hrozně naštvaný když jsem tak zbaběle utekl a bál jsem se, že mu nikdy nebudu moct poděkovat.
Na noc jsem si našel nedaleko jeskyni a zkusil to znova. ,,Slyšíš mě? Kde jsi?" nic. Zkusil jsem to znovu.
,,Haloo! Slyšíš mě?" za chvíli se konečně ozval. ,,Jo slyším tě. Jsem rád, že si s tebou takhle můžu povídat a jak se vlastně jmenuješ ty?"
,,Antylar. Kde jsi?"
,,Jsem nedaleko od toho tábora u nějaké řeky myslím, že to je na sever od toho místa."
,,Zůstaň tam...najdu tě."
,,Dobře." tím kontakt skončil a já ho okamžitě letěl najít. Řeka naštěstí nebyla daleko. Jack na mě začal mávat a tak jsem k němu přistál. Jack ke mě přišel a začal mi lézt na záda. Nechápal jsem co dělá a tak jsem ho z těch zad setřásl tak až spadl do řeky. ,,Promiň ale co to děláš?"
,,Chtěl jsem si ti sednout na záda."
,,A proč?"
,,Promiň, to je jedno."
,,Jacku? Co vy jste vlastně za rasu?"
,,My jsme lidi."
,,Aha já vám celou dobu říkal dvounožci."
Jack se začal smát. Lehnul si a usnul. Položil jsem se vedle něj a usnul taky.

Další kapitola je tu. 990 slov pro info. Užijte si čtení a další kapitolu dám za 3 hvězdičky a 3 komentáře.
Vaše atomovka007