†Die Young†

Ranní překvapení:)

 Den 20.12. ráno
Au.. Bolí mě hlava. Co se to děje? Taková bolest. Rukou jsem si promnula oči a pomalu je otevřela. Když jsem nějak zaostřila zrak, a rozhlédla se po místnosti, nebyla mi nijak povědomá. Ale už podle těch pár lůžek, krtečka pestře namalovaného na zdi a jedné malé televize, kde hrály pořád ty samé reklamy, jsem si uvědomila, že ležím v nemocnici.. Chvilku jsem ležela a koukala na televizi. Ty reklamy už znám nejspíš nazpaměť. Na pokoji jsem byla sama, takže jsem si neměla s kým povídat. No, byla jsem zvyklá. Když jsem se podívala z okýnka na chodbu, pár dětí tam proběhlo. Když jsem vyšla na chodbu, s přátelským úsměvem mě přivítala velmi milá a mladá sestřička. Vypadala, že jí je přibližně 18-20 let. Zeptala se, jestli je vše v pořádku a jestli je mi líp. Odpověděla jsem že se cítím mnohem líp, a že nic nepotřebuji. Jediný, co jsem potřebovala vědět, co se stalo. Sestřička se usmála,nabídla mi, že bychom mohly jít dolů do kiosku si koupit něco malého k snědku, a tam mi prý vše vysvětlí. Měla jsem trochu hlad, a tak jsem nabídku přijala. Po cestě mi ukazovala kde se co nachází. Nedaleko od mého pokoje byly pokoje ostatních dětí, záchod, koutek na hraní. Přišly jsme k výtahu a sestřička zmáčkla tlačítko "P" jako přízemí. Jely jsme chvilku, byli to jen 2 patra. Když se dveře otevřely, sestřička mě pobídla, abych vyšla první. Souhlasně jsem přikývla a vystoupila z výtahu. Hned za mnou šla paní sestřička a společně jsme se vydaly ke kiosku. Byl na druhém konci chodby. Už tady jsem cítila tu krásnou vůni čerstvých křupavých baget, sladkou vůni zrovna upečených koblih. Mmm, mňam, čerstvou koblihu jsem neměla tak dlouho. Ale dala bych si jí, mám opravdu moc velký hlad. Nevadí. Už mě přestávala konečně bolet hlava, sláva. Když jsme si objednaly jídlo, tak jsme si našly 2 volná místa a sedly si. Když jsem si hladově kousla do jídla, sestřička se na mne usmála a zeptala se, jestli jsem měla takový hlad. Já jsem odpověděla, že ano. Hned na to přikývla hlavou a pustila se do řeči. "Ahh, kde že jsme to skončily?" zeptala se.. "No, co se to stalo, jak a proč jsem se sem dostala" odpověděla jsem s pusou naplněnou tou vynikající ještě trochu teplou koblihou. Byla vynikající. Podívala jsem se na sestřičku a ta se potichu hihňala. Ten úsměv, je mi tak povědomý, odkud ho znám?  Zeptala jsem se proč se směje. "Ále jen tak" odpověděla s širokým úsměvem na tváři. Taky jsem se začala smát. Moment, to je po dlouhé době co se směji. Já se vážně směju? Po dlouhé době člověk, který mě dokázal rozesmát. Bylo to uklidňující, mohla bych se smát klidně celé dny. Bavilo mě to. Když jsme se obě přestaly hihňat, přišel čas na téma, na které jsem se ptala už předtím, než jsme si šly sednout. Podívala se mi do očí a začala vyprávět. "Přijela si sem včera odpoledne, přibližně kolem 10 hodiny"- to by nějak odpovídalo, byla přece první vyučovací hodina, když se mi udělalo špatně.. - "Zavolala nám nějaká paní, že se nějaký žákyni udělalo špatně a zkolabovala"- aha, proto mě bolela ta hlava, určitě jsem se při pádu praštila.. -"No, a naše záchranka pro tebe rychle přijela. Přibližně do tři čtvrtě hodinky byli zpátky, i s tebou na lůžku. Doktoři mě poprosili, abych se o tebe starala, dokud ti nebude líp a nepustíme tě domů. Byla jsi strašně bledá, a když jsem viděla jak jsi hubená.."- Ajeje, nenávidím když mě někdo lituje kvůli váze. -"Bylo mi tě líto. Co se ti vůbec stalo?" ...