S hlavou v oblacích

(16.)

Právě jsem se chystala projít tou nejúmornější částí z toho, když někam jedete. Balení.
Pro mě to ale nebylo zdaleka tak hrozné, jak teprve bude ten měsíc, co strávím s mou drahou spolusedící.
Do kufru jsem doslova házela, co mi přišlo pod ruku.
Do batohu jsem sbalila notebook, nabíječky a nějaké zbytečnosti, kterých vždycky balím tunu, ale neustále jsem měla pocit, že mi něco chybí. Chvíli jsem pak chodila po pokoji a přemýšlela, jestli mám všechno. Na nic, co by mi chybělo, jsem nepřišla, tak jsem zapsala do knihy, dala ji pod polštář a šla spát s těžkým srdcem a myšlenkou, jak to tam vlastně přežiju. A abych nebyla nervózní, začla jsem si broukat.

"Hezky zpíváš," řeklo mi něco, jakoby vypovídající z mé duše.
Nakonec, když jsem otočila hlavu a mé dlouhé vlasy dopadly na mé druhé rameno, jsem zjistila, že tenhle známý hlásek přichází od řeky.
"Máš žízeň?" pokračovala dál.
"Byla bys hodná," řekla jsem jistě a Adélka vzala skleničku a ponořila ji do nekonečně černé Coca-Colové řeky. Poté vytáhla i jedno brčko, kterému v ten moment zmizel obličej a podala mi ji.
"Ve snu chutná ještě líp než ve skutečnosti," zasmála jsem se.
"Nevím, jak chutná ve skutečnosti," posmutněla a otočila se k vodopádu.
"Neboj, o nic jsi nepřišla," zalhala jsem a šla za ní.
"Už ho nikdy neuvidíme, že?"
"Koho?" snažila jsem se být euforická a dělala jsem, že nevím, koho myslí.
"S tebou je to těžký," odfrkla si a opět sklopila hlavu.
"Zítra odjíždím na měsíc do Ameriky," oznámila jsem.
"Amerika? Kde to je?"
"Daleko," usmála jsem se.
Jak chcete malému dítěti vysvětlit, kde je Amerika? Na západní polokouli? Pak se mě zeptá, co je západní polokoule a tenhle rozhovor můžeme vést do nekonečna.

Dnes jsme si daly za úkol vytvořit květnou louku. Takovou, která bývá ve spomalených záběrech, když k sobě běží dva lidi, kteří
a) jeden z nich si měl vzít někoho jiného
b) oba utekli z blázince
c) scénáristi utekli z blázince.
A přesně tahle se nám podařila udělat mezi 'Černou řekou' a 'Močálovým lesem', kde močály zastupovala horká čokoláda. Květiny byly z jedlého papíru a Adélčino štěňátko bylo šťestím bez sebe.
Už jsem chtěla pohladit jeho lví ocásek, ale najednou jsem neměla čím. Ruka mi zase začala mizet jako první.
"Měj se tam hezky!" ještě jsem zaslechla, ale pak jsem se opět objevila v realitě.

Ahoj! Do tohohle dílu jsem potřebovala trošku zapojit sny, takže se omlouvám, že to všechno protahuju. Jedné holčině jsem slíbila, že sem dám fotku, jak si představuju Theu, tak je nahoře. Je to moje kamarádka - nečekaně Thea - lonelynettle 😚😚☺️
-Adel👑🙈☺️