Špatná volba

I.

Hey, hey, hey :D Bohužel, není to TW a ani to není pohádka, ale už hodně dlouho se mi tenhle nápad motal hlavou, že jsem se rozhodla dát mu šanci. Mozek mi asi moc dobře nefunguje od horečky, rýmy a bolení v krku, takže se omlouvám za chyby, popřípadě kdyby to nedávalo smysl :3.

Probudilo mě lehké lechtání na levé tváři. Nespokojeně jsem se ošil a rukou se pokusil nepříjemný pocit zahnat. Chvíli lechtání ustalo, ale pak se zase vrátilo. Se stále zavřenýma očima jsem se zamračil, zafuněl a otočil se na bok. Zaslechl jsem tlumené chichotání. Nakonec mě dopálilo, když se to lechtání přesunulo na můj teď odhalený krk. Prudce jsem vystřelil do sedu a dotyčnému, který mě tak neomaleným způsobem přerušil spánek, jsem vrazil facku. Hups.

„Co to sakra?" vyjel po mě pro mě neznámý muž, kluk, cokoliv to bylo.

„Zasloužil sis to," odsekl jsem a hrabal se ze sedačky. Když jsem přehodil nohy přes okraj a pokusil se vstát, projela mým levým kotníkem prudká bolest a já se svalil vedle sedačky.

„Au," řekl jsem prostě a po druhé zopakoval blbost. Oběma rukama jsem se zapřel o konferenční stolek a pokusil se vstát. Znovu mnou otřásla pro mě nepředstavitelná bolest a kecl si zpátky na zadek.

„Už jsi skončil?" zeptal se mě muž, kluk, cokoliv to bylo. Hodil jsem na něj vražedný pohled a nepříjemně na něj zasyčel. Jeho obličej mi připadal povědomý, ale vůbec jsem si nedokázal vybavit, kdo by to mohl být, natož proč je se mnou. A pak mi to došlo. Nebyl jsem doma. Hrůzou mi vstaly vlasy na hlavě a vyděšeně vykoktal: „Kd... kde t-tt-tt-to js... jsm-jsem?"

„U mě v obýváku," odpověděl neznámý klidně a zvedl se ze sedačky. Když se ke mně přiblížil na krok, měl jsem pocit, že mi srdce vyskočilo do krku a ve strachu, že mi něco udělá, jako že mě nakopne, uhodí nebo něco takového, začal jsem se šoupat zdravou nohou a rukama po zemi od něj. Pomalost takového šoupání je jeden centimetr za hodinu a tak si neznámý nade mnou hlasitě povzdechl, což jsem přešel bez poznámky, jak mám jindy ve zvyku a uchopil mě v podpaží. Pak mě vytáhl do výšky tak, že jsem se nedotýkal země a ze své pozice jsem mu shlížel do tváře. Vysoký, silný, opálený a krásný obličej. Takhle jednoduše šlo neznámého popsat. Velkýma hnědýma očima se zabodával do těch mých, což mi nahánělo husí kůži.

Když se zřejmě nabažil mých zelených kukadel, posadil mě zpátky na sedačku a spíš než požádání mi to znělo jako přímý rozkaz: „Seženu ti na ten kotník led. Zůstaň sedět."

Když se za ním zaklaply prosklené dveře, vyplázl jsem na něj jazyk, aniž bych si dělal hlavu s tím, že jsem musel vypadat hrozně dětinsky. Osaměl jsem. Jen já a moje pomotaná paměť.

„Tak jo. Vzpomenout si přece nemůže být tak těžký," zauvažoval jsem a začal si nervózně kousat nehet na palci: „Ráno jsem vstal. Jo, vstal jsem a našel vzkaz od Hyorin v kuchyni. Měla přijít pozdě. Kolik je asi teď? Doufám, že už není doma a nešílí, kde jsem. Ježiš, doufám, že nevolala policii. Kde mám vlastně doklady a peněženku?" ošil jsem sebou a rukama prohledával všechny dvě kapsy, které jsem měl na kraťasech: „Ani telefon nemám! No nic. Snad je má ten muž, kluk, cokoliv to je. Takže v osm jsem se dostavil na seminář o správném pózování, který trval hodinu a půl. Pak jsem měl deset minut na to přejít do ateliéru, kam jsem přišel opět pozdě, jako každý čtvrtek. No po čtyřech hodinách strávených s třídou natupělých děcek a focení jedné utahané modelky, jsem se vydal na oběd, kde jsem se sešel s Willem, Roxy a Henrym. Jo, pěkně mi vyčetli ten pondělní výbuch, který jsem měl kvůli jednomu namyšlenýmu snobskýmu spratkovi z korejské části univerzity. Naštval jsem se a odešel z oběda dřív. Pak jsem měl už jen dvě hodiny líčení. Tak takhle skončila ta část dne věnovaná škole. Pak jsem šel domů, kde jsem se převlíkl a vzal si bratrův skate a šel ven. Jel jsem kolem řeky. Potkal jsem spousty běžců a procházejících se zamilovaných párů... blé. A pak... koukal jsem do telefonu, že si přepnu písničku... pak. No, myslím, že někdo řval: Uhni! Že bych někoho srazil a tak přišel k úrazu?"