Fénixova

1. kapitola - Začátek

Byl normální den v mém normálním životě, v mé normální škole, s normálními učiteli a kamarády.

Nejsem nijak zajímavá, mám černé vlasy, hnědé oči. Vždyť nemám ani oblíbenou barvu.
* * *
Myslela jsem si že je normální den v mém normálním životě, dal to znáte. Až na to že jsme měli supl na hodinu biologie.
"Dobrý den třído. Já jsem pan Wills," napsal svoje jméno na tabuli. Celá hodina probíhala no..normálně. Ale ke konci:"Prosil bych slečnu Ruby Jacksnovou aby za mnou po hodině přišla. A dělejte zadanou práci." I moje příjmení bylo neobyčejně nudné, ale musím poděkovat mámě za svoje jméno. Ruby není tak špatný, ne? No..jo tak po hodině jsem šla za učitelem ostatní byli už pryč."Tak prosím, co chcete?" podíval se na mě a potom se pozorně rozhlédl jako by se bál že nás někdo sleduje." Máš velkou sílu o které nevíš, jsi výjimečná. Musíš jít se mnou než jsem přijdou." Jen na něj valim oči. "Jste...jste v pořádku nemáte úpal nebo úžeh?" Až na to že je začátek zimi tak dobrý. Podivně se na mě usměje, ale potom se hned zase rozhlédne. Je paranoidní? "Ne nic mi není, musíš mi věřit opravdu musíme odsud vypadnou dřív než sem přijdou."
"Ale já mám ještě pět hodin a...proč s váma vůbec mluvím vždyť jste vyšinutej?" Už se otáčím že půjdu na další hodinu když najednou se předemnou objeví Wills. Beze slova na něj zírám."Jak? To je..?"
Za mnou se najednou roztríští okno. Rozletí se na malé kousíčky které se z nenadání třpytí kolem mě. Jeden ze střepů mě zasáhne do pravého boku, což mě probudí z mého okouzlení, neudržím se a spadnu na kolena a následně vykřiknu bolestí. Wills vytáhne něco mezi dýkou a mečem a běží k tomu co rozbilo okno. Slyším zvuk boje jako kdyby bojoval naštvaný pes proti pouhému člověku.
Já furt sténam bolestí na podlaze, podaří se mi na chvíli přestat a podíváme se na svůj bok. Je celý od krve a v něm je zabodnutý obrovský střep. Ještě že chci být doktorka. Pomalu a bolestivě se snažím si střep vytáhnout u toho vykřiknu bolestí tak hrozivě, že zvuk boje za mnou na chvíli utichne. Povedlo se mi strep vytahnout, pustím ho na zem k ostatním.Když boj znova začne vzmůžu se na jediné - útěk. Běžím chodbou, hodina už musela začít chodby jsou pusté. Už nemůžu bolest v boku je nesnesitelná a podle pocitu 'mokrosti' na pravé noze mi možná střep přetnul tepnu nebo žílu. Co to placám? Nemůžu si pomalu vzpomenou na svoje vlastní jméno. Dál bežím chodbou kolem okna a to se najednou taky roztríští tentokrát mě odhodí na zeď jeden z železných trámů. Dneska mám vážně kliku na rozpadající se okna! Naštěstí není nijak těžký, takže mi nerozdrtil kosti. Podívám se na útočníka. Myslím že se pozvracím. Ne že ztráty krve která musí být obrovská, ale z toho odporného tvora: má asi dva metry, jeho tělo je černé s různými výčnělky a ostny, ale podobá se lidskému, pane bože! Má to křídla jako netopýr, ale obrovská, dva rohy na něčem co má být asi čelo . Začnu křičet. Jakto že mě nikdo neslyší. Blíží se to ke mě. Ne, ne, nee! Nech mě být!!! Mlčím i když moje mysl řve. Najednou jako by tím že je ode mě už jen jeden krok popadnu trám a jako pírko ho odhodím. Zvednu se a udělám něco co bych si myslela že toho nejsem schopná: vykopnu nohu tak vysoko že dvou metrového tvora zasáhnu do obličeje. Jen aby bylo jasno měřím tak 174 cm. Tvor nestihne uskočit a klopýtá do zadu dokud znova nezíská rovnováhu. Tvor na mě vystartuje, ale jako kouzlem se mu vyhnu. S tvorem chodíme v kruhu každý čeká až ten druhy zaůtočí. Najednou tvor splaskne ruce nad sebou a pomalu je začne oddalovat mezi nimi se začne tvořit velká černošedá koule. Mám pootevřenou pusu údivem. Koule má už pomalu velikost moji hlavy, když najednou se tvor zhroutí k zemi a že zad mu trčí meč. Koule mezi tvorovýma rukama se smrskne do velikosti knoflíčku a se skleněným cinknutím dopadne na zem jako perla. Vydechnu úlevou, ani jsem si nevšimla že zadržují dech. Klesnu na kolena. Přiběhne ke mě Wills: "Panebože jsi v pořádku?" podívá se na tvora a pak zase na mě."Bránila ses mu dobře. Musíme odsud, můžou poslat posili." Začal mě zvedat zpátky do stoje, ale jako by mě ta energie úplně opustila. Cítila jsem se neuvěřitelně slabá. Když už jsem skoro stála vydala jsem trýznivý zteh, díky kterému mě Wills malém pustil, což vedlo k dalšímu. Došlo mu že to takhle nepůjde a zvedl mě do náručí. Je silný. Proč to říkám? Jdeme kolem jedné třídy a já zase zasténám. Z třídy vykoukne nějaká holka a za ní další děti. A jako poslední učitelka. Přijde k Willsovi a říká:"Co se jí stalo?" Wills vypadá překvapeně. To neumí lhát? "Spadla jsem ze schodů." Učitelka se na mě soucitně podívá a otočí se zpátky ke třídě. A říká něco jako tady není nic k vidění.
"Myslím že už to nevydržím," zachraptím.
"Co nevydržíš?" Wills se na mě podívá se starostmi v očích.
"Zůstat při vědomí." pomalu se mi začali zavírat oči až mě úplně zahájila tma.

Ahoj, tak doufám že nová knížka a první kapča líbila. Budu ráda hlavně za komentáře pozitivní (za ty bych byla radši) i negativní, abych věděla jaké mají být budoucí kapitoli.
Děkuju vám všem