Mordparta

1. Mordparta

"Drž hubu," doporučila jsem Čarodějovi, zatímco jsem si něco otřela z tváře. Když jsem se podívala do dlaně, vypadalo to jako kousek střeva.

Čaroděj hubu nedržel. "Já ti to říkal," pronesl a začal se chechtat.

"Táhni do hajzlu," zkusila jsem to znovu.

Nutno říct, Čaroděj do hajzlu netáhl. Místo toho se znovu potěšeně uchechtl a špičkou boty šťouchl do směsi krve a vnitřností na zemi.

To něco bylo před několika minutami rozzuřený Gerder. Čaroděj mi řekl, ať sem kurva opatrná, že jestli ho trefím do jednoho z tlakových bodů, tak vybouchne a on tedy ten svinčík uklízet nebude. Nevím, co měl zase péči, ten svinčík neuklízel nikdy nikdo z nás.

No. Trefila jsem tlakový bod na jeho krku, když se po mě ohnal.

"Já se z toho poseru," pronesl konsternovaně třetí z naší mordparty, Běžec. "Víš co? Tentokrát hajzlbábám zavoláš ty," řekl a přímo po mě mrštil vysílačku. Chytila jsem ji a trhla uraženě rameny. Gerder byl mrtvý, tak co?

"Tady Víla. Potřebujeme hajzlbáby na Učňovskou, vybouchl nám tu Gerder."

"To si děláš prdel?"

Než stačil chudák na druhém konci cokoliv dodat, hodila jsem vysílačku na zátylek Běžce, který obhlížel tu spoušť. Než ho ovšem stačila praštit do hlavy, otočil se a chytil ji. Někdy jsem jeho nelidské reflexy proklínala.

Kdybych měla naši mordpartu popsat jedním slovem, asi bych řekla podivíni. Čaroděj byl dva metry vysoký chlápek s oholenou hlavou, na které měl vytetovaný kříž. Někdy jsem měla podezření, že výraz "hora svalů" byl vymyšlený pro něj, protože ten by mi mohl tou jeho packou rozmáčknout hlavu jako přezrálé rajče. Postavit se mu do cesty znamenalo postavit se do cesty rozjetému vlaku. Ačkoliv jsme mu všichni říkali Čaroděj, magii jsem ho viděla používat jen výjimečně, ale byla stejně brutální jako Čaroděj sám.

Běžec byl sice taky vysoký, ale narozdíl od čaroděje byl hubený a svaly schovával pod obleky šitými na míru. Snad nikdy jsem ho neviděla bez kožených rukavic a vůbec mi vzhledem evokoval nájemného zabijáka. Když mluvil, vstávaly mi drobné vlásky na zátylku a já se musela přemáhat, abych o krok neustoupila.B ěžec jako jediný z nás magii neovládal, ale to mu neubíralo na strašidelnosti. Všichni ho považovali za neoficiálního velitele naší mordparty, ačkoliv jsme všichni tři byli služebně na stejné úrovni.

Mně říkali Víla. Nejenom kvůli žvýkačkově růžovým vlasů, ale taky kvůli blanitým křídlům, které mi vyrůstala ze zad. Byly téměř průsvitné s odlesky do zelena a černými žilkami a díky Bohu se mi je dařilo víceméně úspěšně schovávat pod bundou. Jednou na mě babka na Václaváku zavolala policii, když jsem pronásledovala utíkajícího vlkodlaka a nakonec jsem ji musela oživovat, když mi vlk serval koženou bundu a ona uviděla křídla. V noci jsem se většinou neobtěžovala, protože si všichni myslí, že jdu z nějaké pošahané party, a to i když na ně křídly laškovně zamávám.

To, co jsem právě měla ve vlasech a na obličeji, byl Gerder. Gerder byl druh kožoměnce, který na sebe bral podobu nosorožce, až na to, že tenhle nosorožec měl dvě hlavy a pět nohou. Jako všichni kožoměnci, když se Gerder přeměnil, měl na sobě několik tlakových bodů, které při kontaktu s magií způsobili, že kožoměncova nestabilní přeměna selhala a on vybouchl. Takový tlakový bod jste poznali podle extra tenké kůže a zarudnutí. Většinou jsme na ně neútočili, protože vybuchující Gerder nadělal hrozný svinčík a hajzlbáby - oddíl pro úklid - pak mrmlali na měsíčních poradách.

Dneska se to ale nepodařilo.

Běžec znechuceně vytáhl z kapsy látkový kapesník a podnikl pokus si otřít zbytky Gerderova mozku z kabátu. Moc se mu to nedařilo a skvrna se ještě rozšířila. Ještě znechuceněji si kapesník zastrčil zpět do kapsy a otočil se na mě, nejspíš aby mi znovu začal nadávat. V tu chvíli Čaroděj houkl, abychom sem přišli, že něco našel. Čaroděj byl jediný, kdo se rád hrabal v zdechlinách. Běžec se nad nimi ošklíbal, já v horším případě rovnou zvracela. Polkla jsem tedy co kdybys šel do prdele a s Běžcem po boku jsem došla k pozoruhodně velkému kusu masa.

Tohle je ale kus masa nebylo.

"Co to sakra je?" podivil se Běžec.

"To je runa."

"Viděls někdy runu?" ušklíbla jsem se. Největší runa, co jsem kdy viděla, měla velikost krabičky od sirek. Tohle byla krabice od bot. Běžec nic neříkal, ale podle sotva postřehnutelného přikyvování bylo jasné, že se mnou souhlasí.

Čaroděj protočil oči, aby nám dal najevo naši hloupost. "Je to runa," zopakoval a rukou z jejího povrchu setřel krev společně s tkání. Teď jsme všichni mohli vidět rytinu, která temně modře pulzovala. "Kurva velká runa," dodal smířlivě, protože tahle velikost rozhodně nebyla běžná.

"Dokážeš říct, k čemu slouží?" zeptal se Běžec, který si teď taky přidřepl ke zbytkům Gerdera a s hlubokým povzdechem je začal prohledávat. V duchu jsem konstatovala, že je to zbytečné, protože takhle velká runa by byla mezi vší tou krví vidět. A taky jsem na ten humus nechtěla sahat.

"Ne. Budu potřebovat, aby se na to podíval nějaký specialista," odpověděl Čaroděj, zatímco pečlivě otíral runu, aby ji mohl zabalit do kusu látky, který bůhví proč měl v kapse.

V tu chvíli dorazili hajzlbáby. Teda, jenom jedna. Z dodávky vyskočil snaživý stážista, již obalený v igelitu, v ruce kbelík. Každý rok nám na měsíc posílali z jiných krajů svoje nejbystřejší snaživce, kteří chudáci většinou skončili jako obyčejné hajzlbáby, protože nikdo z mordparet si je nechtěl brát na triko. Letošní stážista byl nějakej Jirka z Ostravy, velice šikovný mág. Pro něj byla radost dělat svinčík.

"Tak kde to máte?" zeptal se Jirka rozjařeně, zatímco přes naše ramena skenoval pohledem tu pohromu.

"Tady. A tady. Všude," odpověděla jsem mu. Zatímco Běžec a Čaroděj stážisty zásadně ignorovali, já se s nimi snažila udržovat přátelské vztahy. Bůhví, co z nich jednou bude. Ještě nám přijdou jednou na oddělení šéfovat a já pak budu konečně něčí oblíbenec.

"Vílo!" zakřičel Čaroděj přes rameno a rozhodil rukama, jako kde se flákám. On s Běžcem už byly několik set metrů přede mnou, očividně chtěli dojít do ústředí pěšky.

"Hodně štěstí," popřála jsem stážistovi.