Špatná volba

III.

„No však víš, naše první ani druhý setkání nedopadlo tak, jak by se nám líbilo. Při prvním jsi mě srazil na skatu a při tom druhým jsi mi řekl, že jsem pedofilní pošuk," poznamenal a uchechtnul se.

„Za to se moc omlouvám. Nejsem zvyklý probouzet se na pohovce cizích lidí," odvětil jsem a omluvně se na hnědovlasého usmál.

„Však já to chápu," mávl rukou a znova se uchechtnul. Nastalo dlouhé trapné ticho. Tak nějak jsem nevěděl, co bych měl říct. Byl jsem si vědom, že bych mu měl poděkovat za ošetření plus oblečení a zeptat se ho na jméno, i když mi ho už kluci dávno řekli, a taky na to jak mohl vědět, že se moje sestra nebude hněvat. Mlčel jsem. Slova se mi jaksi zadrhla v krku a nechtělo se jim dál. Nevědomky jsem si začal hrát s konci nohavic.

„No, je sice půl devátý, ale nedáš si něco? Mám docela hlad," prolomil ticho hnědovlasý a vstal. Otřásl jsem se a vyjeveně vydechl: „Musím domů."

„Dáš si třeba sendvič nebo radši něco teplýho?" zeptal se a dalo se říct, že vlastně úplně ignoroval to, co jsem řekl.

„Budou se na mě hněvat," špitl jsem znova. Hnědovlasý se zastavil, otočil se a vydal se zpátky ke mně.

„Poslouchej, nechtěl jsem ti líst do soukromí či co, ale tvůj telefon zvonil snad po devadesátý, tak jsem to vzal a z druhé strany na mě začala řvát jakási ženská. Tak jsem jí slušně vysvětlil tvoji situaci a ona se hned změnila. Ptala se snad milionkrát, jestli jsi v pořádku a já jí vysvětlil, že bude lepší, když u nás dneska zůstaneš. Takže se ničeho neboj. Dnes prostě spíš u nás a tečka. Teď mi řekni, jestli chceš sendvič nebo něco teplýho," vyjasnil mi moji situaci a mile se usmál. Nevěřícně jsem na něj civěl. Prostě mi to vzalo dech. Nejen, že za mě zvedl hovor, ale po jeho předchozím chladném tónu, byla ta něha příjemná změna. Nezmohl jsem se na nic moc, ale nakonec jsem ze sebe koktavě vypravil: „D-dd-dám si sen-sendv-sendvič."

„Dobře," přikývl hnědovlasý, pohladil mě po vlasech a za chvilku zmizel v kuchyni. Seděl jsem na místě jako přikovaný. Před očima se mi míhal jeho úsměv, v uších mi zněl jeho hluboký hlas a na vlasech jsem cítil jeho dotek. Měl jsem pocit, že mi hlava brzo exploduje horkostí, která se mi hrnula do tváří.

Z kuchyně se nesly zvuky, jak hnědovlasý připravuje pozdní večeři a já se začínal cítit trapně. Potom, co pro mě zatím všechno ten muž v kuchyni udělal, jsem se hroutil studem a zároveň mě naplňoval nehorázný obdiv k němu.

„Je tam majonéza, plátkový sejra, šunka, salát, rajčata, okurka a paprika. Doufám, že na něco nejsi alergický, zapomněl jsem se zeptat," řekl, když se vrátil s dvěma talíři a na nich po dvou obřích sendvičích.

„Zbláznil ses?" vyjel jsem nepřiměřeně vysokým hlasem. Hnědovlasý se na mě jen nechápavě podíval.

„To nemám šanci sníst," snažil jsem se aspoň trochu znít vtipně. Hnědovlasý se ještě chvíli tvářil, že neví, o co mi jde a pak ho přemohl smích. Byl dost nakažlivý a tak jsem se rozesmál taky.

„Nemusíš to sníst celý. Kluci to když tak po tobě rádi dojedí," vysvětlil mi a postavil přede mě na stolek jeden z talířů.

„Dáš si něco k pití?" zeptal se ještě, když odbíhal zpátky do kuchyně.

„Něco studenýho, máte?!" zakřičel jsem za ním.

„Pepsi nebo Pepsi, ne, počkej je tu ještě Pepsi!" křičel na mě zpátky. Zasmál jsem se a on se objevil v průchodu se dvěma skleničkami a dvoulitrovou lahví Pepsi. Přišel k pohovce a posadil se vedle mě.