Mořská kouzla

Kapitola 12.

Pohled Leo

Došla jsem na hlavní a vešla dovnitř, už tu můžu chodit bez ohlášení, což je dobré, nemusím se dívat na ty otrávené ksichty holek, které nechtějí cvičit, cestou sem jsem nabrala nějakou energii a byla uvolněná, což se divím, energie se mi vrací většinou pomaleji.

Když jsem šla chodbou, byl slyšet hluk, asi trénují tvrdě, když jsem vešla zavřela jsem za sebou dveře a až teď jsem si uvědomila, že všechny přítomné se mačkají u sebe a na něco se dívají, položila jsem věci na bok a šla k tomu hloučku, protlačila jsem se, do předu a to co jsem viděla mi vzalo klid a pohodu a vrátilo myšlenky, kterých jsem se zbavila.

„Eriko??!!!!" nemohla jsem uvěřit, že je tady, právě praštila o zem s Alex. Zakřičela jsem s plných plic, až ode mě všechny vyděšeně odskočily, překvapila jsem snad všechny, až na ni. Popadla jsem ji za paži a nedbaje jejich námitek táhla pryč. Když jsem odcházela s tělocvičny, pořádně jsem za sebou bouchla dveřmi. Zamířila jsem do hlavní kanceláře Eleonor, u ní jsem si byla jistá, že budeme samy.

„Co tady děláš?!" řekla jsem už trochu klidněji. Nemohla jsem uvěřit, že zrovna ona bude chtít pomoct, proti lovcům, je tu totiž jeden závažný problém, ona má podobnou ploutev.

„Klid mami, vlastně Leo. Jdu pomoct, jsem dospělá a budu si dělat, co chci, a ty mi nic zakazovat nebudeš a navíc už to nemůžeš zarazit." Řekla vítězně, UÁÁÁÁÁ, proč musí být tvrdohlavá po mě.

„Dobře, ale pod podmínkou, že nevlezeš do vody, klidně mi říkej mami, ale v žádném případě neoživíš bílý přízrak, ten je mrtvý, nebo ještě na dlouhou dobu, hluboko pohřbený." Zdůraznila jsem poslední slova. A podívala se do očí.

„Dobře, to dodržím." Řekla otráveně a podala si se mnou ruku. Vyrazila jsem s místnosti do tělocvičny. „Kam jdeš?" zeptala se mě zaraženě.

„Musím se uklidnit a tady to rozhodně nedám." Řekla jsem jednoduše a vydala se pro své věci. Musím si jít znovu zaboxovat, jinak se zhroutím.

Čekala jsem nedočkavě na výsledek, byla jsem nervózní, ne to se stát nemůže. Konečně se ozval mobil a oznámil mi, že se můžu podívat. Rychle jsem běžela do koupelny, ještě jsem se zastavila, co když budu těhotná, co když ano. No tak, vzpamatuj se, určitě ne.

Doběhla jsem do koupelny a zděsila se, jsem těhotná. Podlomila se mi kolena, to už je moc, zničená, na pokraji zhroucení a těhotná, to snad né, co budu dělat? Rozbrečela jsem se, jsem zoufalá, můj život je v troskách, mám si to dítě vůbec nechat.

Odebrala jsem se do postele a tam tiše brečela, a co řeknu otci. Vlastně ani to už nemůžu, nemůžu mu říct, že čekáme dítě, a mám si ho opravdu nechat? Ne takhle nemysli! Řekla jsem si pro sebe. To malé si nechám, třeba je to nový start, nová naděje, něco pro co, budu moct žít.

Pohladila jsem si břicho. „Snad mi pomůžeš." Zašeptala jsem s nadějí a usmála se, už jsem nebrečel, věděla jsem, že mi dal život druhou šanci a tu si vzít nenechám. Chtěla jsem obejmout, ale nemám nikoho a tak jsem aspoň objala polštář, musela jsem myslet na hodně věcí, co mi v hlavě splašeně běhaly, než jsem usnula.

Následující měsíce jsem se dávala dohromady a připravovala se na to, až se to malé narodí. Když nastal, den D. byla jsem nervózní a ta bolest při porodu byla nesnesitelná, ale stálo to za to, narodila se mi dceruška, mám dceru, sestřička mi ji donesla do pokoje a nechala mě s ní o samotě. Byla rozkošná. Po tvářích mi stékaly slzy štěstí, zamilovala jsem si ji ihned. Po dlouhé době jsem byla šťastná.

„Moje malá Eriko, nová šlechtično, tebe mi nikdo nevezme. Ty jsi moje holčička Eričko." Zašeptala jsem a dala jí pusu na čelo, konečně mám někoho, koho mi nikdo nevezme. Bude s tebe skvělý člověk a nebudeš tak vázaná pravidly od malička jako já.

To byla jedna s těch milých vzpomínek, dneska do soukromé tělocvičny nejdu, zaboxuju si tady, navíc, až Elena zjistí, že Erika je její pravnučka, chci u toho být. Došla jsem před dveře tělocvičny a nadechla se, pak jsem vešla dovnitř následovaná Erikou. Eleanor ke mně hned došla.

„Co to mělo být?!" zeptala se výhružně, ale já jen prošla, nevšímajíc si zvědavých pohledů, všech okolo.

„No, řekněme, že se teď potřebuju vybít, a tady Erika může pomoct." Už, už jsem chtěla začít, ale ona nepřestala.

„Já se ptám, proč si křičela?" otočila jsem se na ni a uvažovala, jak zformulovat odpověď.

„No řekněme, že se Erika měla nejdřív zeptat mě." Řekla jsem.

„Jak to myslíš, tebe?" ona si nedá pokoj.

„Stačí, že to chápe a ví ona." Řekla jsem a tím uzavřela debatu. Ona se ovšem otočila na Eriku.

„Co tím Leo myslela." Zeptala se jí.

„No, že mám vůči ní určité povinnosti." Nadechla se. No teď to přijde. „Jako každá dcera ke své matce." Dořekla větu a Elena teď stála, jako kdyby ji polili studenou vodou a ten její obličej, měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.

„T-To je tvoje ... dcera." Řekla a zmateně kmitala pohledem ze mě na Eriku. Musím uznat, že i pohledy Luren, Alex, Mii a tetičky stály za to.

„Ano, to je moje dcera, máš snad nějaký problém?" zeptala jsem se slušně.

„Ne." Vypadlo s ní a pomalu odcházela s tělocvičny, bude zajímavý jít na výslech. Uchechtla jsem se a otočila k boxovacímu pytli, vím, už jsem dnes boxovala, ale moje dcera mi to jaksi zkazila a vrátila mi emoce, kterých jsem se zbavila. Došly ke mně však Alex a Luren.

„To je tvoje dcera, zeptaly se sborově a neskrývaly úžas.

„Je pravda, že ti je podobná." Uznala Alex, ale já už udeřila a pak znovu a znovu, až jsem nevnímala nic, nic víc než úlevu.

Odboxovala jsem a padla vysíleně na zem. Alex ke mně přišla s úsměvem. „Boxovala si jen dvě hodiny." Řekla vesele a sedla si ke mně.

Taky jsem už boxovala od rána, teď jsem se jen zbavila toho, co jsem získala s příchodem Eriky." Povzdechla jsem si a podívala se na ni. Trénovala s Luren, byla jako šelma, jako lev, přesně jako její otec.

„No tak teď chápu, a kdo je vůbec otec?" zeptala se zvědavě a s velkým zájmem. A dala mi na jevo, že mi nedá pokoj.

„Hádej." Řekla jsem smutně a podívala se do zdi.

„Jack."