Disneyland [CZ]

Kapitola 1.0

Když jsme přijeli do disneylandu, šli jsme si hned vyzvednout klíč od našeho pokoje, který jsme si rezervovali už několik měsíců předem. Hned jsme vyrazili do hotelu a tam se ubytovali. Celou dobu, co jsme jeli k našemu hotelu, jsem prosil aby jsme se zastavili a šli na atrakce, ale rodiče řekli, že se první ubytujem a pak že hned vyrazíme tam kam chci jít já. Byl jsem nedůvěřivý, neboť rodiče neudělali vždy to, co slíbili.

Ale ukázalo se, že tentokrát jsem byl až příliš podezíraví.

Jakmile jsme si vše vybalili, maminka mě chytla za ruku a táhla ven z pokoje. Uslyšel jsem cvaknutí zámku, tatínek zamkl náš pokoj. Ani jsem si doteď nevšiml, že maminčiny boty tolik klapají. Ale na této vyleštěné a perfektně rovné podlaze to bylo slyšet. Hodně.

Říkejte si klidně, že jsem rozmazlené dítě. Nejsem. Určitě, když o sobě říkám, že nejsem rozmazlený, tak si to o mně myslíte ještě víc, že? Nebudu říkat, že tak nevypadám – jsem z bohaté rodiny, bydlím v New York City, ve škole mám skvělé známky a mám to, na co si ukážu... Ale jak to bývá, tak také já nemám přátele. Myslí si, že jsem povrchní snob. Ale... Já nejsem...

Zajímají mě snobské činnosti? Hej! Šachy nejsou snobské! Ani golf není! Dobře... Ano, zajímám se o snobské hry. Počítat své peníze mě ale nebaví. Stejně jako mě nebaví to, že všude říkají po tom, co jim řeknu své jméno „Ten Cannady?" Je to otravné. Ne, nevypadám jako můj otec ani moje matka. Je to zvláštní, já vím. Chvíli jsem přemýšlel o tom, jestli nejsem adoptovaný... Proč ne? Maminka má blonďaté vlasy a zelené oči a otec je má hnědé s černými vlasy. Já jsem modrooký zrzek. 

Ale hraju taky tenis a na klavír a na housle. Dobře, dobře... Jsem snob.  Ale nejsem povrchní snob. V tom je velký rozdíl!

Jako první jsme šli na Matterhorn bobsleds.