Po dvouch měsících, které jsme se neviděli, jsme se měli opět sejít. Nevěděla jsem, co od toho čekat. Jestli se bát, nebo se těšit. Každopádně jsem věděla, že se musíme vidět. Musíme si ujasnit to, jak to bude dál.
Bylo 19:13, když mi zazvonil mobil. Jeho jméno na displeji. Prozváněl. Znamení, že mám jít dolů.
,,Je to tady, buď všechno nebo nic. Teď se to dozvíš, dozvíš se jak to bude dál." řekla jsem si a sešla.
Slušelo mu to, jako vždy. Podíval se na mě těma nějkrásnějšíma očima, usmál se a pozdravil. V tu chvíli mi došlo, že pokud mi řekne, že budeme jen přátelé nebo něco podobného, můj svět se zboří jako domeček z karet. Věděla jsem, že tentokrát ho nemůžu nechat jít. Tentokrát ne!
Probíhalo to v pohodě. Zezačátku šlo poznat, že jsme se neviděli 2 měsíce a oba jsme věděli, co se během nich stalo. Ale potom to začínalo být lepší a lepší. Mluvili jsme, smáli jsme se a pošťuchovali. ,,Jako za starých časů" pomyslela jsem si. Najednou to začalo vypadat, že se rozloučíme a já se zase nic nedozvím, že přjdu domů a budu přemýšlet, protože stále nebudu vědět na čem jsem a to ne!
,,Hele, Davide*" .. začla jsem. Tak fajn, to dáš. ,,Myslím, že víš na co čekám. Chci prostě vědět jak to bude dál. Nesnesu to pomyšlení, že teď odejdu domů a budu zas celý dny přemýšlet nad tím, jak to vlastně bude dál. Upřímně. Já .. nechci bez Tebe bejt. Už ne! Došlo mi to asi pozdě, což vím. Bohužel. Ale aspoň pozdě než nikdy. Chápu, že city neovlivníš, takže pokud chceš aby to bylo jako do teď budu to muset pochopit, to je jasné. Ale .. prostě pokud mě chceš, řekni mi to. Pokud ne, nech mě jít. Jen chci aby si věděl, že pro mě jsi byl vždycky nejvíc a vždycky budeš." s těmito slovy jsem ukončila svůj proslov a koukala na něj. Čekala jsem na jeho reakci a hrozně se bála.
Co když vážně budeme jen přátelé? Zvládnu to? Odpověď jsem znala.
Nezvládnu.
*Jména v tomto příběhů jsou vymyšlená.
