The Story Of Love (CZ)

1

Vzbudila jsem se a moje první myšlenka patřila jemu. Jemu, kterého jsem tolik milovala, který mě vždycky dokázal rozesmát a uklidnit a zároveň se mi v jeho přítomnosti podlamovala kolena... Miluju ho, hrozně moc... ❤
V tu chvíli mi cinknul mobil. Ještě rozespalýma očima jsem se podívala na displej - Leon. O kom se mluví... :D
Otevřela jsem zprávu :
'Dobre rano, lasko :) Muzu te vyzvednout, nez pujdem do Studia? L xx'
Ten je tak milý... Usmála jsen se do mobilu, i když jsem věděla, že mě nemůže vidět, a odpověděla jsem :
'Jasne, za pul hodiny u nas? Miluju te, V xx'
'Jasne, taky te miluju :)'
Šla jsem se nachystat, vzala jsem si černé tričko se srdíčky a tyrkysovou high-low sukni. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a nalíčila se jen jemně. Pak jsem sešla dolů do kuchyně nasnídat se a počkat na Leona.
Sotva jsem dosnídala a už se ozval zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stál Leon. Při pohledu na něj jsem se rozzářila jako sluníčko - ostatně jako vždycky, když ho vidím :D. Vypadal dokonale, jako vždy... Ty nádherné oříškově hnědé oči, lesklé tmavě hnědé vlasy, měkké, plné rty... Z přemýšlení mě vytrhl jeho hlas.
Leon: "Ahoj Vilunko" usmál se na mě. Nad jeho obvyklém oslovením se mi úsměv rozšířil ještě víc.
Vilu: "Ahoj" Přišla jsem k němu blíž a objala jsem ho.  On si obmotal ruce kolem mého pasu a políbil ně do vlasů. Pak se malinko odtáhl, jen tak, aby mi viděl do očí.
L: "Ještě máme asi hodinu, nestavíme se v parku?" navrhl.
V: "Jasně, jen jsi dojdu nahoru pro věci. Vydrž tu." krátce jsem ho políbila a vyběhla jsem do svého pokoje. Vzala jsem si malou modrou kabelku, hodila do ní mobil, klíče a nějaké noty. Pak jsem se vrátila dolů a z toho, co jsem viděla, jsem se mírně zděsila. Leon stál u dveří a bavil se s tátou...
Germán: "... Pochop, že je jí teprve 17, ještě je moc mladá na to, aby s někým chodila..." Rychle jsem sevěhla posledních pár schodů, došla k nim a chytila Leona za ruku.
V: "Ale tati, tohle už jsme probírali tolikrát... Snad jsi chtěl říct UŽ 17, ne? Přece se o sebe dokážu postarat... Půjdeme?" řekla jsem už k Leonovi a dělala jako že nevidím tátův zamračený pohled.
L: "Jo... A nebojte se, pane Germáne, se mnou se Vio nic nestane." prohlásil rozhodně. Trošku jsem se začervenala, usmála se a propletla si s ním prsty. Tátu jako by to ale podráždilo ještě víc, tak jsem radši i s Leonem rychle vyšla ze dveří.
V: "Tak ahoj!" zavolala jsen ještě na tátu a už jsme šli.

Tak tohle je první kapitolka, byla bych moc ráda, kdyby jste mi na ní napsali názor do komentu ^^ :)
Moc děkuju, že to vůbec čtete, případně necháváte ⭐:) :D