Špatná volba

V.

„Nechceš mě nést celou cestu, že ne?" vyděšeně jsem vypísknul, když mě Taehyung snášel ze schodů a zamířil si to rovnou ke dveřím. Ani nebudu zmiňovat, že jsme šli bez mých věcí.

„Neboj, zas takový blázen nejsem. Když jsem si byl vypůjčit oblečení pro tebe, řekl jsem Jung Kookovi, aby všechny svolal a zařídil odvoz na snídani.

„Aha," špitl jsem už míň veseleji, ale rychle jsem se to pokusil zamaskovat úsměvem. Představa, že s námi na snídani pojednou i ostatní, mě tak trochu mrzela. Vyšli jsme před dům a Taehyung se ani neobtěžoval mi nazout moje boty.

„Ukaž!" vypískl Jimin šťastně a rozběhl se k nám. Zahlédl jsem jak se ho J-hope rozespale leknul, ale když zpozoroval, kam se Jimin rozběhl, jakoby ožil a rozběhl se k nám taky. Tae ani nestačil pořádně zamrkat, když už si mě Jimin převzal do náruče a společně se mnou utíkal pryč.

„To je krádež!" zařval zvesela J-hope a rozběhl se za námi. Ani jsem se nestačil pořádně vzpamatovat a už jsem byl v náruči někoho dalšího. Netrvalo ani třicet vteřin a já se ocitl v náručí všech nejmíň pětkrát. Poslední, kdo mě držel, než mě posadili do připraveného osmimístného auta, byl Jin. Na všechny se mračil a vypadalo to, že je brzo zavraždí, jestli na něj promluví. Jin mě následně posadil na úplně zadní sedadlo doprostřed a připásal mě.

„Děkuju," zašeptal jsem tak, aby to slyšel jen on. Jin se na mě usmál a kývnul na znamení, že to nic nebylo.

„Promiň," pošeptal mi omluvně Taehyung, když se posadil vedle mě.

„To je dobrý, byla to celkem zábava, než se mi začala motat hlava," odvětil jsem šeptem a hrdinně se na Taeho usmál. Ten se pobaveně uchechtnul a stiskl mi ruku. Potom, co se kluci vsoukali do auta, a Jin nastartoval, už nikdo nic neříkal. I po rychlé rozcvičce, kdy si mě předávali z náruče do náruče, byli pořád ospalí a ani jsem se nedivil, když mi za chvíli přistála J-hopova hlava na rameni. Taehyung po celou cestu nepouštěl moji ruku a dokonce svůj stisk zesílil, když mi J-hope začal mumlat něco do ohybu krku.

„Tak jo, co tohle pro tebe znamená, milý Kylíčku? Má tě ten kluk rád nebo je to jen takový ochranářský pud? Vem si to takhle, vždycky jsi vypadal na dvanáct už od svých dvanácti a většina tvých spolužáků k tobě chovala právě ten ochranářský instinkt. Takže z toho vyplývá: Ani se neopovažuj si myslet, že je to něco víc a to nemluvě o tom, že jste se teprve včera potkali," asi jsem moc dlouho koukal do blba, protože se mi před očima mihnula čísi ruka.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě Tae a starostlivě si mě prohlížel. Jen jsem přikývl a zahleděl se na druhou stranu z okna. Míjeli jsme kancelářské budovy v Soulu, stovky lidí jedoucích do práce kamióny, autobusy. Všichni někam spěchali. A pak jsem si to uvědomil.

„Kde jsou moje věci?" otočil jsem se zděšeně na Taehyunga, který se znuděně koukal ze svého okénka. Otočil se na mě a jen s úsměvem pokrčil rameny.

„Jak ale budu platit, když nemám peníze," špitl jsem smutně a sklopil pohled. Taehyung mi náhle pustil ruku, nahnul se a odstrčil mi z ramene J-hopa, který narazil hlavou o dveře, ale nevypadalo to, že by mu to vadilo. Pak si mě natočil trochu k sobě, jak mu pás dovoloval a něžně mě pohladil po tváři.

„Proč si musíš dělat takové zbytečné starosti. Tahle vráska ti zůstane, když se budeš furt tak strachovat," šeptal tak, abych ho slyšel jen já: „Snídaně bude dneska na mě, platí? A nechci slyšet nějaké výmluvy, prostě tě zvu. Ještě než tě hodíme do školy, se pro ně vrátíme domů, slibuju," a pak si mě přitáhl do objetí.