Phoebe:
„Já mám strach!"
„To i já, ale zvládneme to uvidíš přeci je to jen iluze." Zastavila jsem se, otočila na Iris a povzbudivě jsem se na ni usmála.
„Je, ale vezmi si... kdyby to byla realita... jak bych se měla ochránit... já jsem přítěž."
„Iris dej pokoj!" Vyštěkla jsem na ni. „Tak nekouzlíš a co? Ať už se stalo, cokoli je to tvá volba my už tě ochráníme dobře?"
„Dobře..." V jejích vyděšených očích se odrazila trocha důvěry v má slova.
„Tak pojď, musíme najít náš cíl." Pobídla jsem kamarádku a potichu jsme šli dál.
„Taky už jsi přemýšlela o tom, co jsme to vlastně vypily?" Ozvala se hnědovlasá kamarádka po chvíli až mrtvolného ticha.
„Nemám páru, ale něco mi říká, že to jistě brzy zjistíme." Uslyšela jsem Iris hlasitě polknout a potichu jsem se jí začala smát.
„Ježiš ty jsi takový strašpytel. Vždyť jsem tu s tebou."
„Jo, ale i tak. Pokud tu narazme na více těch potvor tak, jak zvládneš chránit sebe a mě zároveň, když jich po nás půjde třeba třicet?!"
„Přestaň už panikařit! Vyvolám ledovou bouři a ta všechny zmrazí, i kdyby jich bylo třeba sto." Trochu jsem na ni zvýšila hlas, aby se už konečně přestala bát.
„Dobře, dobře fajn! Mlčím!"
„Super! To ráda slyším!" Prohodila jsem vesele a ona je jen zakřenila.
„Nepřijde ti, že je tu, až moc velké ticho?" Zeptala se po chvíli, co se okolím rozléhali jen naše tiché kroky.
„Je." Odpověděla jsem jí.
„A ticho před bouří bývá největší..." Ozvala se moje hnědovlasá kamarádka.
„Už toho mám vážně dost!" Otočila jsem se na Iris. Vím, že má strach, ale vždyť se jí se mnou nic stát nemůže.
Moje kamarádka začala viditelně blednout a mě došlo, že jsem to asi přehnala. Iris je velmi citlivá bytost a já nechci, aby si má slova tolik brala.
„Iris já..." Nevěděla jsem jak začít, ale ona mě utla dvěmi slabými vyděšenými slovy za tebou.
Pomalu jsem se otočila a slyšela vrčení. Když jsem konečně spatřila, co za mnou vlastně stojí to jediné, co jsem stihla udělat bylo dát ruce před sebe a vytvořit tak ledovou bouři na obranu.
Obrovský drak, který stál za mnou, ovšem z tlamy vychrlil oheň a oba živly se srazili. Mé jediné štěstí bylo, že drak nedokázal příliš dlouhou dobu chrlit oheň zatím, co mě stále z rukou proudila ledová magie bez ustání nebo změně na síle.
„Hlavně ho nezabíjej!" Uslyšela jsem Iris ječet přes všechen ten hluk z bitvy.
Upřímně jsem se divila, že mě nechala zabít alespoň tu kytku, ona je v tomhle vážně zvláštní. Vždycky a všechno nechávat žít ta by nedokázala zabít ani člověka, který by chtěl zabít ji a kdyby nechtěně rozmáčkla broučka, vzala by ho na urgentní oddělení a dělala vše proto, aby přežil a mohl zase běhat.
Nakonec jsem draka proměnila v ledovou sochu.
„Tys ho zabila!" Vyjekla Iris.
„Nezabila jen zmrazila on zase roztaje, takže by jsme měli utéct než led povolí."
