HP - Dramione // CZ ✔

17. Sama

Hermiona

Nevím, jak se mi to podařilo, ale usnula jsem. Zůstala jsem spát na zemi, jako zvíře.
Bylo toho na mě hodně. Nic jsem nechápala, nedokázala jsem uvěřit tomu, co se stalo.
Neměla jsem příliš klidné spaní, zdál se mi velmi ohavný sen. Byl o tom, jak bezradně jsem milovala Draca a on mě zradil. Ono to vlastně možná nebylo jen v tom snu....

Probudily mě rozvrzané dveře a následná rána do hlavy. Ležela jsem nebezpečně oněch blízko dveří, a tak když je někdo otevřel, praštil mě. Sykla jsem bolestí a odsunula se stranou. Pokusila jsem se nahmatat svoji hůlku, ale asi mi ji Draco vzal. Nikde tu nebyla.
Tělem mi projel nepříjemný pocit. Strach. V tom do místnosti vkročila osoba... tedy, nebyl to tak úplně člověk. Skřítek!
Ten, kterého už jsme jednou potkali, když mě sem Draco předtím přivedl. Draco. Jak jsem mohla být tak hloupá a věřit mu? Celé to jenom předstíral, zradil mě... To bolí víc než jakákoliv rána do hlavy.

"Vy jste Pot...ehm...Grangerová?" zeptalo se malé stvoření a prohlédlo si mě svýma velikýma kulatýma očima. Musel to být příšerný pohled, vlasy jsem měla zacuchané, make-up rozmazaný po celém obličeji z toho breku a rozlámané tělo kvůli tomu strašnému spánku.

"Jo," vydechla jsem téměř neslyšně.

Skřítek ke mně popošel blíž, nahnul se k mému uchu a zašeptal.
"Mé jméno je Dobby, paní. Musíte odtud odejít, paní. Dobby vám pomoci. Dobby zdržet Malfoyovi a vy utéci, paní." Ta slova mnou projela jako nůž a dala mě do pozoru.

"Opravdu? Proč mi chceš pomoci?"

"Protože pokud vy tu zůstat, paní, stihla by vás smrt. Musíte pryč, paní. Já znát vašeho kamaráda, Harryho Pottera. On je moc hodný člověk. Musíte odejít. Hned," šeptal naléhavě a zatahal mě za rukáv, aby mě přinutil k pohybu. Bylo vidět, že má strach, ale nehodlal mě tu nechat na pospas. Zná Harryho?

"Ale co bude s tebou? Co se ti stane, když odejdu?" vypískla jsem, když už jsem stála na nohách připravená k útěku.

"O mě si nedělejte starosti, paní, a teď běžte. Tady - mapa Malfoy Manor, funguje jako Pobertův plánek. Pomůže vám odtud uniknout bez toho, aniž by jste někoho potkala, paní." Strčil mi do ruky knížku, v níž byla založená mapa s plánkem, a popostrčil mě ke dveřím. "Už běžte," naléhal a rozhlížel se kolem, jakoby se chtěl ujistit, že nás nikdo nesleduje.

Rozložila jsem si plánek. "Děkuju. Vrátím se pro tebe. Slibuju." Naposledy jsem pohlédla na to ubohé stvoření a potom jsem se pomocí plánku vydala chodbami pryč.

Mimo jiná bylo na plánku i jméno mně velmi známé - Draco Malfoy. Srdce jsem cítila až v krku, slzy se mi hrnuly do očí. Proč mi to udělal? Mám ho jít najít? Zjistit, o co tu jde?
Pohodila jsem hlavou, abych zahnala slzy a taky nevhodné myšlenky. Nemůžu na něj spoléhat, už ne. Je konec. Na prázdno jsem polkla, pevněji jsem stiskla plánek a zamířila jsem chodbami pryč z této věznice.

Vše šlo lépe, než jsem čekala. Několikrát jsem se pomocí chodbiček vyhnula různým obyvatelům tohoto panství. Některá jména jsem ani neznala, nejspíš smrtijedi nebo poskoci Malfoyových.
Když jsem se octla před velkými zadními dveřmi, neváhala jsem. Moje kroky byly dokonce rychlejší než myšlení, což u mě snad nikdy neplatilo.
Najednou už jsem byla uprostřed lesa, dost daleko od Malfoy Manor, ale taky daleko od Bradavic. Byla jsem sama, ztracená a daleko ode všeho. Když už mě opouštěly síly, nalezla jsem si co nejbezpečnější místečko v lese. Opřela jsem se zády o kmen stromu, plánek jsem si zastrčila do kapsy a potom jsem se zahleděla do knížky. Byla jsem Dobbymu vděčná, že mi dal i knížku na zkrácení dlouhých chvílí. Co za knížku, můj vděk mu patřil především z jiného důvodu. Zachránil mi život. Udělal něco, co bych od nikoho nikdy neočekávala a už vůbec ne od někoho, kdo mě ani nezná. Nebo snad zná? Musím mu to jednou vynahradit. Slíbila jsem to.