Mořská kouzla

Kapitola 15.

Cítila jsem na sobě jeho pohled, přímo mě propaloval, musím honem něco vymyslet, jinak jsem v maléru, nic mě ale nenapadá. Možná to nebylo na mě, ale to by se na mě tak nedíval. Hlasitě jsem polkla a podívala jsem se na Eriku s prosebným pohledem, chvíli se na mě dívala a pak pochopila.

„Hele, nemáme zájem." Řekla Erika hned, ale neudělala to tak jako já, řekla to mile, což dávalo důvod k tomu, že to nevzdá, měla jsem to udělat sama, už teď ho vidím, jak povytáhl, jedno obočí. Sice se na něho nedívám, ale znám ho až moc dobře.

„A kdo říkal, že mluvím s tebou." Odpověděl a já začala bát, tohle není dobrý, naštěstí jsme měli dopito.

„No nic, radši půjdeme." Řekla jsem a chtěla odejít, Erika bez námitek taky.

„Myslím, že tvoje motorka by potřebovala provětrat, tak kdybys chtěla ..." uslyšela jsem u svého ucha, a cítila na krku jeho dech, polila mě touha, napětím jsem ani nedýchala, moje motorka, musím jí dostat zpátky blesklo mi hlavou, ale to už jsme obě mířily nadsvětelnou rychlostí pryč. Až teď mi došlo, že jsem se na něho, ani nepodívala, otočila jsem se a uviděla, že mě sleduje, ale ty jeho oči, byla v nich naděje a jiskřičky, které dávaly najevo, že teď jsem jenom a jenom jeho, zase se ke mně nebude moc žádný muž přiblížit, nikdy mi nebral svobodu, pouze si hlídal to, abych nezmizela s jeho života, ale teď ne, teď už jsem samostatná, musím se mu vyhýbat."

No, naštěstí se blíží souboj a já pak zmizím, teda pokud mě někdo nechytne, hodně mořských pan se toho bojí, a nepochopí, proč já taky, a taky proč nevlezu do vody, zatím je to pořád tajemství a taky nemám důvod se bát, buď se budu dál toulat po světě, nebo budu v zajetí, dříve nebo později bych utekla a bratr by na mě zatím dohlédl, jediný problém by byl Jack.

Šly jsme parkem, aby nezjistil, kde bydlím. „Kdo to byl?" zeptala se mě Erika a tím mě vytrhla s přemýšlení. Podívala jsem se jí do očí, bylo vidět, že je zvědavá.

„Nebudu ti lhát, potkala si svého otce." Zastavila se a nevěřícně na mě koukala, usmála jsem se nad jejím chováním a pokračovala v chůzi.

„On o mě neví?" zeptala se zklamaně. Bylo mi ji líto.

„Ano, on o tobě neví, neměla jsem a ani jsem už potom nechtěla dát mu tu možnost, zničil mě i on a tak jsem se bránila, i když to možná byla chyba, vyrůstala si svobodně, já ani on jsme tu možnost neměli." Dořekla jsem svůj proslov a pokračovala v chůzi.

„Jak i on?" a jej, asi jsem se prořekla.

„No řekněme, že je s vysoce postavené rodiny, jeho otec ho tehdy krutě vychoval, prakticky nezažil lásku, protože i jeho matku utiskoval, proto taky prve na lásku nevěřil, ale když poznal mě a poznal tu legendární sílu lásky, vzepřel se otci i pravidlům a bojoval o mě, o to abych mu lásku opětovala, ale já se do něho zamilovala taky dávno, milovali jsme se nade vše a naše srdce už nikdy nepoznají lásku k někomu jinému." Dokončila jsem svůj monolog a smutně se na ni usmála.

„Páni, to je smutný osud, měli byste být spolu, určitě by mu udělalo radost i to, že má i dceru." Řekla mi a dala mi ruku na rameno na znak toho, že chápe moje pocity.

„Já vím a doufám, že to tak i jednou bude, ale teď už dost o tomto, jenom mě to ničí, a navíc já s ním jednou budu." Mrkla jsem na ni a konečně se opravdu od srdce usmála. „Ale teď z něj musím dostat tu motorku." Dodala jsem si spíš pro sebe a otevřela vchodové dveře.

„Počkat, tak to on má tu legendární motorku?" Erika na mě vyvalila oči s neskrývaným zájmem o věc, jenom jsem se zasmála a kývla na souhlas. „No tak to koukej něco vymyslet, ať se na ní můžu konečně projet." Řekla zvesela a vplula ke mně do bytu.

„Počkat, kdo řekl, že tě nechám, na ni jezdit." Řekla jsem naprosto vážně.

„Ale noták, nesejčkuj já, ti ji nezničím." No to určitě, řekla jsem si spíš pro sebe a vplula do své ložnice.

Pohled Jacka

Dalo mi práci vystopovat, kde bydlí, ale nakonec se mi to povedlo a já teď udělám cokoliv pro to, abych jí získal, i kdyby mi měla rozmlátit byt, až ji tam zavřu. Musel jsem se té myšlence usmát, a že ona toho schopná je.

Ale zajímala mě i ta druhá, kdo to je, že jsi ji Leo pustila tak blízko, protože, tohle u ní není normální, vždy si držela odstup a byly v blízkosti jen těch, které znala už dlouho.

Náhle mi zazvonil mobil, podíval jsem se, kdo zvoní, nečekal jsem, že to bude můj otec, nemluvili jsme spolu dlouho, vlastně od doby, kdy jsem se ho zřekl, co po mě může chtít, pokud vím, matka s ním už nežije, znechuceně jsem to zvedl a čekal.

„Ahoj Jacku." Řekl mile, tak tohle jsem nečekal.

„Mluv k věci." Řekl jsem bez jakýchkoli emocí. Nechtěl jsem se s ním vybavovat a kazit si tím dobrou náladu.

„No víš, mám jednu zakázku a potřebuji pomoct, no můj obchodní partner má dceru a-„ nenechal jsem ho domluvit.

„To nemyslíš vážně, zapomeň na to, voláš mi po ix letech a jediné co tě zajímá, je obchod, né třeba omluva nebo usmíření, ale obchod, zapomeň na to, že ti ještě někdy pomůžu!" řekl jsem podrážděně.

„No vidím, že ani po tolika letech mi nejsi schopný, být vděčný za to co jsem pro tebe dělal, možná někdy zmoudříš." Tím hovor ukončil. Znechuceně jsem si povzdech a znovu se podíval na dveře, kde před chvílí zmizela. Okamžitě jsem popadl telefon a vytočil Joshovo číslo, chvíli to vyzvánělo, ale nakonec to zvedl.

„Co prosimtě potřebuješ, ty máš možná volno, ale já ne." Řekl ospale, já jsem se jen uchechtl.

„Potřebuju po tobě, aby si mi něco o někom zjistil a za týden podal hlášení, o zbytek se postarám sám." Řekl jsem to vážně, vždy jsme tyto práce dělali my, a teď potřebuju, aby ji udělal on.

„No dobře zítra se stavím domluvit." Řekl a mě bylo jasné, že tím náš rozhovor skončil, pobaveně jsem hovor ukončil, naposledy se na ten panelák podíval a rozjel se vstříc svému domu, možná by bylo dobré, zjistit něco i o té druhé. Pomyslel jsem si.