Vítr nás neodvál

Part 3

*Kačka*

„Samotnou tě nikam jít nenechám."dořekl Petr a já cítila, jak se mi po tváři kutálí více a více slz. Nechala jsem jim volný průběh, protože v Petrově náručí jsem cítila bezpečí. Na povrchu svého srdce jsem byla hrozně smutná a zároveň i trochu naštvaná, ale hluboko v něm jsem Martina pořád trochu milovala. Vím, že tohle "šikanování" trvá delší dobu. Ale já prostě nemám na to, ho opustit.

Rozhodla jsem se opustit Petrovo objetí. Navzájem jsme se podívali hluboko do očí.
„Doprovodím tě domů, jo?"navrhl najednou. Já jen nasadila falešný úsměv s domněnkou, že si toho Petr nevšimne. Ne. Prokoukl mě. Vzal mě do náruče jako princeznu, jak to teda nazval. Tentokrát se mi na tváři vykouzlil opravdový úsměv. Zvedlo mi to náladu, ale když už jsme šli dobrých 5 minut, musel být unavený.

„Už mě můžeš položit Péťo."zasmála jsem se.
„Je to jenom kousek."nedal se.
„Neblázni. Vážně se mnou chceš jít dalších 15 minut?"Petr se ale pořád nedal a tak jsem ho štípla do ruky. Trošku sykl, ale pak mě položil. Zbytek cesty jsme nemluvili.

Když už jsme byli před domem, zeptal se Petr:

„Vážně jsi v pohodě?"
„Nějak to zvládnu."uhodila jsem ho do ramene a znovu nasadila svůj falešný úsměv. Tentokrát mi to prošlo. Vyšli jsme nahoru po schodech a zuli se. Jaký je čas? 11:07.
„Jsme doma!"zařvala jsem snad přes celý dům. Nic se ale neozývalo. Neříkejte, že ještě spí. Šli jsme se podívat do kuchyně, ale kromě mé pracně udělané snídaně, nic. Musela jsem ji jít vyhodit. Trochu mě naštvalo, že jsem se s tím tak dělala, ale to nebyla ta věc, která mě tak trápila.
Rozhodla jsem se jít zase vařit. Tentokrát to byl oběd. Tak strašně moc jsem se na to chtěla vykašlat a objednat pizzu, ale chtěla jsem udělat dobrý dojem. Šla jsem teda udělat špagety. Vytahovala jsem si ingredience.

„Teď už ti pomůžu."namítl Petr.
„Chceš je otrávit?"naoko jsem se usmála.
„Vtipný. Vsadíme se, kdo víc vaří?"

Btw...Petr už nějakou dobu bydlí sám v Praze. Občas zajede domů k rodičům do Českých Budějovic. Já bydlím v Praze s rodiči. Takže se celkem často scházíme. Už jsem ale přemýšlela o tom, že si najdu něco na svojeho.

Takže tuhle sázku mám prohranou.

Chytla jsem se za týl a popřemýšlela. „Fajn. Máš pravdu."uznala jsem. Petr si jen radostně poskočil a dali jsme se do vaření. Byla to vážně zábava! Pustili jsme si na mém mobilu písničky a já "omylem" pustila písničku Pozice off. Asi se to nezdá, ale jejich písničky se mi vážně líbí. Petra to trošku zaskočilo, ale pak si začal pobrukovat, po čemž následovalo zpívání a tancování. Já se k němu přidala. Museli jsme vypadat jako blázni. Vážně se divím, že se rodiče ještě nevzbudili.

Po asi dvou hodinách tančení, zpívání a vaření jsme měli hotovo. Myslím, že se nám to povedlo. A Péťa mi alespoň zlepšil náladu.

Museli jsme jít vzbudit rodiče. To naše jídlo si už nemohli nechat vystydnout. Vážně toho asi hodně vypili, tak jsme jim ještě připravili prášky a vodu. Napadl mě udělat na ně nějaký prank, ale pak jsem ten nápad vypustila z hlavy, protože jsem neměla náladu a rodiče by mě asi zabili. Vešli jsme do pokoje a normálně je vzbudili. Všichni byli ještě rozespalí a prosili o další spánek, ale to jsme jim samozřejmě nemohli dovolit.

Jakmile všichni spokojeně dojedli, umyla jsem nádobí. Rodiče šli ještě zalehnout do postele. Nechápu. Dívali jsme se s Péťou na televizi. Zrovna dávali Simpsnovi. Ten seriál miluju!!
Crr. Crr.
Zvonil zvonek. Kdo to sakra teď ruší?! Chtěla jsem se zvednout a otevřít dveře, ale Petr mi dal ruku na mé koleno a řekl: „Jdu tam." Tak jsem se zase uvelebila na gauči. Nějak mě nezajímalo, kdo tam je. Dívala jsem se dál na televizi.

*Petr*

Zvedl jsem se. Není trochu divný, že jdu v cizím bytě otevírat dveře? Zrovna to mě moc nezajímalo. Nevím, kdo by to mohl být. Možná nějaký z kámošů Káťy. Nevím. Podíval jsem se kukátkem. Byla tam osoba otočená zády ke dveřím. Měla na sobě černé džíny a zelenou mikinu s kapucí. Kapuci měla ovšem na hlavě. Je to snad tajný agent nebo co?? Odhodlaně jsem sáhl po klice. Udělal jsem pohyb, kterým jsem dveře otevřel. Ta osoba, co tam stála, mě už jen svou přítomností Dost vytočila.

„Co tady děláš?!"vykřikl jsem a podíval se na něj.
„Co tady děláš ty?!"řekl stejně naštvaným hlasem Martin. Kátin "přítel".

Martin bez vyzvání přešel práh. Hnal si to v botách přímo po koberci ke Kačce, která si už očividně všimla, že je tady. Stála a překvapeně se na něj dívala. Chtěla něco říct, ale Martin ji přerušil.

„Omlouvám se. Za to, co jsem ti dneska řekl. Musel jsem tě vidět a říct ti to osobně."řekl a poté ji objal. Kačka ale nespolupracovala.
„Jsi na mě moc naštvaná?"podíval se na ni.
„Nevypadám tak?"namítla Káťa. Dívali se době navzájem do očí. Viděl jsem, jak se jí do očí nahánějí slzy.
„Běž prosím pryč."skoro zašeptala, jakoby to mluvila do země. Martin ale nikam nešel a jen se na ní díval.

„Neslyšel jsi?"skoro jsem zařval na Martina.
„Já myslela tebe Petře."smutně odpověděla Kačka. Tak tohle vážně nechápu. Snažím se jí pomoct a ona mě jen odhání. Ještě jsem k ní přišel a zašeptal jí do ucha: „Vážně to chceš?" ona mi stejným šeptem řekla: „Běž do pokoje." Ještě že tak. Vyšel jsem teda schody, ale tajně jsem je poslouchal.

*Kačka*

Petr se odebral do pokoje. Měla jsem v plánu říct tuhle větu, jen aby Martin tak nežárlil.

„Podívej, vím, že mi nechceš ubližovat, a že to neděláš schválně, ale občas mě to vážně bolí. Poslední dobou celkem často. Takhle to už dál nejde." Při vyslovení téhle věty jsem si naráz všimla dvou věcí. To, že Martin stuhl a taky to, že nás Petr poslouchá. Nechala jsem to být.

„Ne, Káťo prosím! To mi nemůžeš udělat!!"smutně ze sebe vymlel.
„Řekla jsem něco o rozchodu??"podívala jsem se mu do očí. Pohled mi opětoval. Nechtěla jsem se s ním rozejít.
„Nikdy jsi mi neřekl, že mě miluješ. Jen napsal. A to vážně nic neznamená."namítla jsem. „Chci si dát pauzu Martine." Překvapeně se na mě podíval. „Teď už prosím běž." Chtěl něco říct, ale já ho přerušila se slzami v očích. „ Nic. Neříkej."

Tady máte další díl:) Omlouváme se, že vyšel tak pozdě, ale byly menší komplikace:).
Pokud se vám tato část líbila, můžete zanechat vote nebo komentář, který nám vždycky zvedne náladu. A když už jsme u toho, tak už má VNN více než 300očiček!! (Ano, takhle tomu říkám.)
Je to krásný! ♥ Moc vám děkujem:-** Pokusíme se, aby byl Part 4 delší:)
Jestli máte nějaký nápad, dotaz, nebo názor, tak mi ho taky tam dolů napište:)

Joa...nemáte náhodou nějaký dobrý příběh?:)

-Anet a Kačka

♥♥♥