Rebel 1

1) Střet

„Dobrý den, posaďte se, prosím. Vítám vás po prázdninách zase ve škole. Jste již ve třetím ročníku a tento rok se toho od vás bude očekávat hodně, tak se snažte, ráda bych vás všechny viděla u maturity. Ale jednoduché to nebude, to mi věřte." Učitelka přejela celou třídu pohledem a přeslazeně se usmála. Výborně...teprve první den a ona už je takhle protivná...

Otráveně jsem si povzdychla. Prázdniny skončily a já zase musela nakráčet do té budovy hrůzy plné opovržlivých či lhostejných pohledů svých spolužáků, do místa, které jsem z celého srdce nenáviděla. Nebylo tady opravdu nic, co bych měla jakž takž ráda, nebo něco, kvůli čemu bych se sem vracela alespoň trošku příjemně naladěná. Přátele jsem zde neměla, nebyl tu prostě nikdo, kdo by pro mě byl dostatečně zajímavý, nebo naopak někdo, kdo by se zajímal o moji maličkost. Byla jsem tu úplně sama mezi těmi tuctovými holkami s tunou make-upu na obličeji a kluky s nagelovanými palicemi. Přišlo mi to až směšné, všichni tady vypadali jako stádo ovcí naprosto nerozeznatelných od sebe navzájem. Jen já sama jsem si tu připadala jaksi jiná.

Nikdy se mi na tomhle místě, na týhle škole nepodařilo zapadnout. Vlastně mi to ale nevadí. Necítím potřebu se tu s někým sbližovat. Nechci znát povrchnost těch lidí ještě víc, než jak už ji znám jen z jediného pohledu do jejich arogantních tváří.

„Emily Stone! Můžete si laskavě sundat tu čepici z hlavy? Tohle už jsme snad řešili minulý rok, nemyslíte, že je to trošku drzost? Kšiltovky ve třídě nemají co dělat!" Rozčertila se na mě učitelka okamžitě, jak si mě všimla.

„Pardon, zapomněla jsem..." Zabručela jsem nezaujatě a protočila oči.

To je snapback ne kšiltovka, krávo...Pomyslela jsem si a znechuceně se ušklíbla. Ta „čepice" s rovným kšiltem patřila k mé osobnosti stejně jako zbytek mého oblečení a doplňků. Nenáviděla jsem, když mi někdo nakazoval ji sundávat.

Se slyšitelným povzdechem, který měl nahrazovat hlučný protest a následné poslání učitelky doprdele, jsem si snapback sňala z hlavy a radši, než abych se snažila alespoň předstírat zájem o to, co naše třídní vykládá, zadívala jsem se na nápis na přední straně té mé „kšiltovky". Hollywood Undead...Moje oblíbená rapcorová skupina.

Spokojeně jsem se usmála. Už jsem se viděla po škole, jak sedím na svém oblíbeném místě, na kopci s krásným výhledem na to odporné snobské město, se sluchátky v uších, ze kterých vychází hudba, a cigaretou u pusy nebo i jinou kouzelnou tyčinkou, ze které vychází krásný mohutný oblak kouře a zůstává po ní v hlavě krásný pocit klidu a veselí. Ano, myslím weed...marihuanu. Miluju tuhle vysmátou drogu. Vím, kde ji sehnat, aniž bych z toho měla problémy, a peněz mám díky mým zazobaným rodičům také dost, tak proč si čas od času nedopřát trošku té svobody, že...Proč se čas od času nezhulit, když můj reálný život mě tak jako tak vůbec netěší. Vlastně mi přijde, jako by od chvíle, co jsem v prváku nastoupila na tuhle školu, nestál za nic...

Pomalu jsem zvedla hlavu a rozhlédla se po třídě. Zachytila jsem pohled jedné růžové platinové barbie a zašklebila se na ni takovým způsobem, že se raději odvrátila. Připadalo mi, že většina holek ve třídě se mě bojí a tahle to dávala najevo až příliš. Občas jsem toho využívala a bavila se tím...Existovalo jen pár lidí, kteří ze mě neměli strach. Skupinka oblíbených fintilek, uhihňaných a skrz naskrz namyšlených zjevů, holek tak falešných, že se mi z nich chtělo zvracet. Každý den mi znepříjemňovaly život. Neříkala bych tomu šikana, to by na mě asi nikdo nezkusil, protože bych se rozhodně nenechala, ale tahle partička se mě neustále snažila nějak vytočit. Jejich jedovaté poznámky mě dokázaly hodně naštvat, ale nedávala jsem to na sobě znát. Jistě bych jim tak nahrála, a to jsem rozhodně nemohla připustit...