Godfather's slave [CZ]

Nenávist

"Hej ty!" zařval Kmotr na nejblíže stojícího otroka. "Udělej polévku a zanes ji Nathanielovi. Pokud budeš mít náladu, dej mu na záda studené obklady..." Při těchto slovech se výrazně mračil. Otrok jen přikývnul, ale neměl pěkný pohled. Kmotr si elegantně oblékl kabát a odešel ven. V zámku již jen zarachotily klíče.

O hodinu později pak Nathaniela z jeho neklidného spánku probrala úžasná vůně. Do jeho pokoje kdosi nešetrně vrazil, takže se raději skočil do pevného klubíčka. V zápětí zasténal, protože jeho rány byly stále čerstvé a tento prudký pohyb mu je akorát rozbolavěl. Když uviděl, kdo kdo je onen příchozí, uvolnil se a soustředil se na příjemnou vůni ve vzduchu.

Jeho spoluvězeň doslova hodil polévku na stůl a mračil se. "Tady máš, psisko." Odfrkl si. Nathaniel se snažil posadit. Vyvolavolo to v něm vlny bolesti, takže tlumeně zasténal, ale snažil se dál. "Hele buď rád..." zamručel druhý otrok. "Občas si na tobě vybije zlost, ale jinak je k tobě hodný. Takový luxus někteří z nás nemají." Dořekl zahořkle a rázně odešel.

Když už se Nathaniel konečně vyhrabal na nohy, téměř brečel. Pomalými kroky došel ke stolu a zhroutil se na něj. Opatrně se dotkl lžičky a snažil se jíst, což mu však nešlo. Měl stuhlé svaly a sotva seděl. Po pár lžičkách se začaly chodbou ozývat kroky...

Někdo zaklepal a vstoupil. Byl to Kmotr a v rukou držel jakousi tašku. Zesmutněl, když uviděl roztřeseného Nathaniela bojujícího s lžící polévky. Opatrně si sedl vedle něj a začal ho pomalu krmit. Při tomhle všem přemýšlel, jak mu nejlépe ošetřit rány. Nathaniel se zprvu lekl, když mu Kmotr vzal lžíci z rukou, ale pak se uklidnil a spolupracoval.

Když Kmotr do Nathaniela dostal poslední lžíci polévky, opatrně ho uchopil za paži. Do náruče ho nechtěl brát, protože by ho to akorát bolelo, tak ho jen jemně vytáhl na nohy. Podpíral ho a vedl ho k posteli. Nathaniel se třásl, ani ne tak zimou, jako spíš bolestí - záda ho pořád pekelně bolela. Kmotr ho usadil na postel. "Lehni si." Řekl mu trochu panovačně. Nathaniel zaskučel a lehl si na záda. Kmotr jen zavrtěl hlavou. "Na břicho... Nechci, abys trpěl ještě víc... A navíc ti budu ošetřovat ty rány." Nathaniel se překulil na břicho a všiml si, že Kmotr držel v ruce jakousi pixlu šedé barvy. Trochu se lekl.

Kmotr si však jen přitáhl jeho bradu a něžně ho políbil. "Neboj, je to jen na ošetření..." Nabere trochu masti a optne se dotkne Nathanilových zad. Ten potichu kňukne a začne sebou škubat, protože ho dezinfekce z masti přímo na ranách dost bolí.

"Přestaň." Jemně ho napomene Kmotr. Nathaniel se raději snaží uklidni a tak skousne čelist. Kmotr opatrně přejede jeden velmi dlouhý šrám a stále přemýšlí, jestli je tohle dobrý nápad. Otrok přece nikdy nemůže být přítel... Nebo snad ano?

Ačkoliv se to zdálo téměř nemožné, Nathaniel Kmotra potřeboval. Bylo to poprvé, kdy to udělal zcela dobrovolně a z chuti. Natáhl se i přes velkou bolest ke kmotrovi... Podíval se mu do očí a trochu rozpačitě ho políbil. Líbaný muž byl zprvu trochu šokovaný, ale po chvíli začal Nathanielovi jeho polibky horlivě oplácet.

Po chvíli se od něj jemně odtáhl. "Počkej chvíli, doošetřím ti ty rány..." Řekl trochu provinile a pohladil ho na paži. Nathaniel mu ještě naposledy přejel po rtech a zašeptal: "Líbáš úžasně..." Další ošetřování proběhlo mlčky. Kmotr si poté lehl vedle Nathaniela, přitáhl ho k sobě a začal se opět věnovat jeho ústům...