Elya z Lymeru

17.Část - Výcvik ... spíš hodina dějepisu

Sednu si na postel. Čekání na Toma si krátím přemýšlením o Cavovi. Je možný, že bych po tolika letech konečně mohla mít přítele? V duchu se pousměju. Asi je to tím blahodárným ovzduším. Na chodbě se ozvou zvuky, vzápětí se rozletí dveře. Spustím nohy na zem. "Tak co? Zjistil jsi něco?"

"Hodně věcí." odpoví - ... už bych mu měla přestat říkat zahradník. Opře se o stěnu. " Především jsem musel vysvětlovat hodně věcí z minulosti. Dál padla řeč na tvůj výcvik." Zatajím dech. "Ukázalo se, že je tu hodně mladých lymerů, co nedávno objevilo svoje schopnosti. Takže byla zřízená speciální výcviková skupina. První dny - záleží jak ti to půjde, možná bude stačit den, pak budeš trénovat s ostatními. Všechen výcvik mají na starosti členové rady." "Proč mě nemůžeš učit ty?" podivím se. "Částečně, ... mě nepovažují za tolik ... důvěryhodného. Co jsem těch třináct let dělal?" Ryl záhony. Vytane mi myšlenka. Ale mám dojem, že tohle vysvětlení radě nestačí.

"Dobře." Povzdechnu si. "Takže mě budou učit členové rady?" "Ano. A bylo by dobré, kdybyses naučila alespoň jejich jména. Tvou zítřejší výuku - základy, bude mít na starosti menší muž s rezavě hnědým plnovousem, jmenuje se Kalwen." Rezavý plnovous - Kalwen. Opakuju si v duchu. "Je dost náladový a občas se chová trochu vyšinutě, ale jinak se na něj dá spolehnout. Další je Tevreas, ten se šedivě hnědými vlasy ..." Myslím, že toho si pamatovat budu. "Dál Vias, má tmavou pleť, a mívá hlavní slovo na poradách, ten vás nebude učit tak často. Nakonec Vilniel a Thomas," všimnu si dalšího společného jména "jsou to dvojčata, postarší, hnědé vlasy. Vilniel nosí červený opasek."

Snažím se si všechny jména vrýt do hlavy. "A ještě něco. Sice jsi královna, ale teprve až projdeš výcvikem, staneš se jí doopravdy. Zatím ti velí rada, takže jim dokazuj patřičnou ... úctu. Rozumělas?" Přikývnu. "Dobře. Tady jsou hodiny." podá mi věc, co na první pohled vypadá, jako hodně široký teploměr s jasně červenou tekutinou veprostřed. Všimnu si čísel po stranách. "Klesá to, směrem dolů. O půlnoci se hodiny vynulují." Sice moc nechápu, jak to funguje, ale opět přikývnu. "Dobře. Tvoje ranní lekce začíná přesně v osm hodin." "Počkat! Je tady na tom někde budík?"

"Musíš si nechat nezatažený ten závěs, zpoza kterého na tebe bude někdy před osmou svítit slunce. Á, málem bych zapoměl." Podá mi uzlík látky. "Je to něco, jako uniforma výcvikové skupiny. Dobrou noc." odejde. Rozbalím vak. Je v něm tmavě šedá košile, přes ni látková, světle modrá tunika a černý pásek k převázání. Ještě taky šedé návleky na ruce. Přiznám se, že jsem ráda, už mě unavovalo být pořád v jednom oblečení. Uložím věci do skříně a zkusím se v koupelně trochu opláchnout, nakonec jsem na její systém přišla rychle. Plácnu sebou na postel a bez dalších myšlenek usnu.

-------------

"Elyo?" Nějaký hlas z dálky ...."Elyo!" Proč mě nenechá spát? "E-ly-o!" Tom se mnou trhne. "Co, co je?" rozespale zamžourám. "Máš velké štěstí, že jsem ti přecejen nedůvěřoval a šel se před výcvikem podívat, jestli vážně nespíš. Hádej, co jsem zjistil." zatváří se otráveně. Mě však zajímají jiné věci. "Kolik je hodin?!" "Za es osm." Znovu zamrkám. "Prostě za čtvrt hodiny ..." "Ou ..." Tom s povzdechem odejde a já se rychle začínám soukat do košile a tuniky. Jenže pak mě napadne, že vlastně vůbec nevím kde výcvik začíná.

Vyběhnu na ulici a zmateně se rozhlížím kolem. "Tome ...?" zavolám. Zahlédnu mizící záda. Rozběhnu se. Úzká ulička je zaplněná lidmi, nechápu, proč jsem to nevzala jinudy, teď už je pozdě. Nějakému muži šlápnu na prsty, do jiné paní vrazím. Ve spěchu se začnu omlouvat. Oni jenom vytřeští oči, kdo že to do nich vrazil.

Konečně jsem venku. Znovu ho zahlédnu, je už jednou nohou na schodech neznámého domu. "Tome!" Konečně se otočí. "Proč nejsi ..." začne. "Nevím kam mám jít!" Tom se plácne do čela. "Vidíš ty stromy támhle? za nimi je potok. A pospěš si!" Nemusí mě vybízet dvakrát. To by byl historický kousek, královna lymerů přijde na první hodinu ovládání schopností pozdě. Vsadím se, že za chvilku o mě budou zpívat balady.

Běžím v místech, kde jsme včera byli s Cavem. Na některých místech je tráva poničená. Doběhnu až ke stromům, ze skály nebyli vidět kvůli záhybu hory. Zjistím, že vzadu opravdu teče široký potok. U něj stojí zády ke mně muž s rezavě hnědými vlasy a jak předpokládám i vousy. Jen co doběhnu, spustím omlouvání. "Promiňte, já jsem ..." Muž prudce natáhne ruku s nataženou dlaní. Uskočím. "Už na to zapomeneme. Je to minulost!" otočí se. Není moc vysoký, vlastně asi tak stejně, jako já. Už na první pohled působí dojmem podivínského vynálezce, jeho hlas je lehce pisklavý. Ale je to člen rady, tak snad museli mít důvod ho tam umístit ...

"Ale příště," pokračuje, "ať už se to neopakuje ... Nedělá ti to dobrou image." "Vy to slovo znáte?" podivím se. "Né, jen chci abys mi perfektně rozuměla. Tak dál-" pokračuje. Z toho chlápka mám čím dál divnější pocit. "Probereme to nejdůležitější ... Sedni si!" Asi centimetr ode mě se ze země zčistajasna vynoří balvan. Tiše vyjeknu a znovu uskočím. Ten chlap je nepředvídatelný. Nezbývá mi nic jiného, než si přecejenom obezřetně sednout. Ani bych se nedivila, kdyby se balvan najednou zřítil i se mnou zpátky do země.

"Tak jak jsem říkal, probereme to nejdůležitější ... Základy! No nenene, u vás je to možná jinak, ale základy jsou nejdůležitější. A základ všeho, je minulost  všeho! Možná ne tak úplně, ale to je vedlejší ..." "Teď jste říkal, že na minulost nebudeme myslet ..." "To je něco jiného. Tak tedy - začneme rodem lymerů." "Počkejte .." "Ano?" "Nemám si to někam ... zapisovat ...?" "Cha, to máte vy ze země tak malé mozky, že si nezapamatujete pár věcí?

Tak tedy- .... Kdysi dávno přijel muž jménem Deveant lodí do pobřežního města, které dnes nese jeho jméno. Byl zvláštní, měl jasně bílé vlasy, obrovské, ledově modré oči. Voda dělala, co po ní chtěl. Lidé se ho báli. Jenže - ten muž připlul s malím balíkem - vypadalo to, že jde pouze o látku, jenže - v tom balíku bylo malé dítě, dívka, vzhledem stejně, jako její otec. Když lidé viděli, s jakou láskou a něžností o to nevinné dítě, které nikým nemohlo být považováno za zlé, pečuje- také kvůli jiným, různým okolnostem- přijali ho mezi sebe.

Muž začal chodit po městě a dokázal vytušit mladé lidi se schopnostmi. Ty pak učil. Lymer tenkrát neexistoval, byla to pouze změť měst, bojujících sama za sebe. Deveant je všechny dokázal sjednotit. Obdivuhodným způsobem. Přesně v srdci vybudoval hlavní město začínající země. Lidé ho chtěli prohlásit za krále, ale on odmítl a místo sebe na trůn dosadil svoji dceru jménem Lymera. Tehdy dal název také celému království, aby královna nikdy nezapoměla, že svou zemi má milovat jako svého druha, pečovat o ni, dbát. Takže Deveant sice zemi sjednotil, ale historicky prvním vládcem byla jeho dcera.

Bez dechu naslouchám. Vyprávění je pro mě o to zajímavější, že se jedná o mého ... pra-pra-pra ... a ještě víc pra, dědu. "Tak." "Počkat!" "Co se zase děje?" "Proč se tím pádem lymerům neříká deveanti?" Kalwen pohotově odpověděl. "Dřív to bývali strážci a podobně, sloužili královně a své vlasti - Lymeru. Proto lymerové." Kalwen pokračoval: "První část máme za sebou. Teď vyzkoušíme něco z ovládání a pak to asi budeme střídat." přejde k potoku. "Tak, pověz, jak na tom jsi."