Antylar-divoký drak

Divoká krev

Začínáme se blížit ke 400 reads a já jsem z toho úplně happy. Doufám, že to dáme.

Začalo se stmívat. Isabel zapálila louče uvnitř stanu kde se najednou rozhostila hrozně příjemná atmosféra. S potěšením jsem sledoval Isabel jak mi ladnými kroky nese večeři. Položila ji vedle mě a odešla si přichystat jednu z těch vedlejších postelích na spaní. Potom ještě přišla ke mě.
,,Nepotřebuješ něco? Ty popáleniny ti natřu až ráno."

,,Jo dobře." skoro ani na chvíli jsem z ní nespustil oči. Trochu rozpačitě se na mě usmála.
,,Fajn...tak dobrou."

,,Dobrou." Isabela si lehla na své místo. Chvíli sebou mlela než našla tu správnou polohu a pak už bylo ve stanu slyšet jen hrobové ticho.

,,Antylare?"

,,Hmmm...?"

,,Spíš?"

,,No..teď už ne." zasmál jsem se.

,,Promiň. Můžu se tě na něco zeptat?"

,,Jasně. Ptej se na co chceš."

,,Jaké to je být divokým drakem?" nechápal jsem její otázku. Jak by ona mohla nebýt divokým drakem? Každý drak je divoký, nebo ne?
Asi si všimla mého nechápavého výrazu a řekla.
,,Víš..já jsem vyrostla tady. Mezi lidmi. Našli mě jako malé dráče. Nikdo neví co jsem za draka. Nikdy takový jako já už asi není."

,,Ou..to je mi líto." povzbudivě jsem se na ni usmál a ona mi úsměv oplatila.

,,No ale tak když se nad tím zamyslím. Být divokým drakem není rozhodně procházka růžovým sadem. Je to každodenní boj s přírodními živly, hladem a k jinými draky."

,,Takže jsi teď vlastně rád, že nejsi divoký drak."

,,Cože? Já jsem divoký každou buňkou v těle a nic na světě to nezmění." byl jsem trochu rozhozený. Jak mohla říct, že už nejsem divoký drak.
,,No ale když zůstaneš tady mezi lidmi už ti těžko někdo bude říkat, že jsi divoký."

,,A kdo říkal, že tady zůstanu. Hned jak mě vyléčíš odletím spolu s Jackem pryč."

,,Jenže Jack s tebou neodletí." jak to mohla vědět Jack mě má rád a určitě poletí.
,,Je zamilovaný do Rachel."

,,Tak...poletím sám. Jsem na to zvyklý být sám." byl jsem rozhodnutý, že tady nemůžu zůstat. V Isabelinym obličeji se objevil smutek. Odvrátila zrak a položila hlavu na postel.

,,No ... a nebo by jsi se mnou mohla letět ty." Isabel zvedla hlavu a vypadala nadšeně jenže na ní bylo poznat, že v tom je nějaký háček.

,,Moc ráda jenže....co Rachel? Nemůžu jí jen tak opustit. To ona se o mě celý můj život starala a já ji teď mám opustit? To nejde tak narychlo."

,,Vždyť tu ale Rachel nezůstane sama. Má tu přece Jacka." doufal jsem, že se Isabel nakonec rozhodne letět se mnou. Moc se na to ale netvářila a navíc vypadal hodně smutně.

,,Hele tak víš co? Domluvíme se na tom ráno." začal jsem předstírat, že jsem hrozně unavený aby jsem Isabel přivedl na jiné myšlenky.

,,Už půjdu spát tak dobrou Isabel."

,,Dobrou Antylare."

...

Ráno když jsem se probudil, Isabel už stála na nohách a chystala snídani.

,,Dobré ráno." zamžoural jsem očima. Isabel se otočila a usmála se na mě. Rozešla se směrem ke mě a držela nějakou misku.

,,Dobré ráno. Teď se prosím nehýbej. Natřu ti ty popáleniny a asi to bude trochu štípat." obličej se mi skřivil bolestí. Nakonec to ale štípat přestalo.

,,Antylare?" ozvalo se venku.

,,Můžu jít dovnitř?" podle hlasu jsem poznal, že je to Jack.

,,Jasně Jacku."Jack vešel do stanu a hned šel směrem ke mě.

,,Tak co jak ti je?"

,,Docela dobrý."odbil jsem ho krátkou odpovědí.

,,Hele až mě Isabel úplně vyléčí tak co bude potom."

,,No přece zůstaneme tady. Co sis myslel, že bude?"

,,Jenže já tu nemůžu zůstat." z Jacka všechna radost vyprchala. Teď už tam jenom tak seděl s kamenným výrazem na tváři.

,,Jsem divoký drak a já tady prostě zůstat nemůžu."

,,Jo jasně. Já tě chápu."vstal a dal se směrem k východu.

,,Ale budeme stále v kontaktu, že jo?" Jack se jen zastavil a ani se neotočil.

,,Samozřejmě." a zmizel někde venku mimo stan. Bylo mi to líto ale nemohl jsem jinak. Dnešní den nezačal zrovna nejlíp.

Takže další kapitola je zde. Omlouvám se, že to tak trvalo ale nemám v poslední době moc času a blíží se mi přijímačky takže je fůra učení. Tak si užijte tuhle kapitolu.

atomovka007