Mudlům vstup zakázán

3. Nástupiště 9 a 3/4

Ahoj sestřenko.

Poslední noc doma jsem nemohla vůbec spát. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, jak jsem byla nervózní nebo jak jsem se nemohla dočkat. Ale usnula jsem asi až někdy v pět ráno a málem jsem zaspala. To byl frmol, rychle se oblíknout, vyčistit si zuby, hřebenem učesat těch pár vlasů na hlavě co mám, naházet do batůžku posledních pár maličkostí. Divím se, že jsem polovičku věcí nezapomněla doma. Jedla jsem až v autě cestou do Londýna.

Táta se naštěstí v Londýně vyzná, takže na nádraží King's Cross, jsme dorazili asi dvacet minut před odjezdem vlaku. Už z dálky jsem viděla strejdu, jak stojí na nástupišti 9 a10 a vyhlíží, kdy se konečně objevíme.

Strejda nás doprovodil k nástupišti 9 a ¾, já se s mamkou a tátou rozloučila a spolu se strejdou jsme prošli skrz zeď mezi oběma nástupišti. Chtěla jsem to tak. Nebyla jsem si jistá, jestli bych nevypadala na nástupišti jako rozmazlenec držící se za máminu sukni.

Už vidím, jak se u čtení chechtáš, nad mojí blbostí.

V životě jsem neviděla tak nádhernou lokomotivu. Ohromná, nablýskaná. A na páru. Jak za dob našich babiček. Stála jsem před ní jak solnej sloup.

Strejda mi pomohl s kufry do vlaku a já si šla najít nějaké místo, kam se posadím. Měla jsem štěstí. Jedno kupé bylo volné. Většina ostatních spolužáků totiž ještě stála s příbuznými na nástupišti. Také jsem ještě na chvilku vystoupila, aby strejda věděl, že jsem v pohodě a taky jsem mu chtěla poděkovat.

„Až přijedeš do Bradavic, bude tam na tebe čekat jedno malé překvapení." Řekl mi těsně předtím, než průvodčí začal svolávat všechny, aby si nastoupili, že vlak je připravený k odjezdu. Nestihla jsem se strejdy ani zeptat o jaké překvapení jde.

Do vlaku se začala hrnout spousta kluků a holek, takže jsem musela taky rychle nastoupit. Všimla jsem si, že u mě v kupé se už taky někdo stačil zabydlet, ale nevadilo mi to. Doufala jsem, že si budu moct s někým cestou povídat a snad najdu i nějaké kamarádky.

Když se vlak dal do pohybu a vyjel z nádraží, objevily se ve dveřích mého kupé tři dívky, zhruba tak staré, jako já, a posadily se naproti mně.

První z nich byla celkem vysoká, štíhlá, s šedivýma očima a na levém uchu jí visela náušnice ve tvaru draka. Nejzajímavější byly ale její vlasy. Měla je stažené do culíku, sahaly jí až na záda. Mě však překvapila hlavně jejich barva. Byly totiž smaragdově zelené.

Druhá dívka byla menší než zelenovláska, štíhlá, s hnědými vlasy, malým roztomilým nosíkem, pomněnkově modrýma očima a dlouhými hustými řasami.

Třetí z dívek, byla vysoká asi jako já, s černými vlnitými vlasy, sahajícími po ramena, s očima barvy noční oblohy a s milým úsměvem.

Chvilku jsme po sobě zaraženě pokukovaly, ale pak jsme se začaly seznamovat a cesta probíhala už mnohem veseleji.

Než jsme dojely do Prasinek, zjistila jsem, že zelenovláska se jmenuje Kiara, hnědovláska Nikki a poslední z trojice Muki. Všem třem je taky 11 jako mně.

Kiara bydlí v Godrikově dole, je z kouzelnické rodiny a je jedináček. Nikki nám toho o sobě moc neřekla, jen že bydlí někde ve středu Anglie. Vyklubala se z ní moc milá, usměvavá a hodná holka.

Muki je taky z čistokrevné rodiny, má ještě mladšího nevlastního bráchu Sama, a stejně jako ostatní dvě proti mudlům nic nemá.

Když jsem jim řekla o sobě, že jsem z mudlovské rodiny, tak se se mnou nepřestaly bavit. Nezačaly mi nadávat a tak.

Cesta nám utekla jak voda a než jsme se nadály, vlak vjížděl na nádraží v Prasinkách.

Už mě od toho psaní bolí ruka. Příště ti napíšu o Bradavické škole a do jaké koleje jsem se dostala při zařazování.

Zatím ahoj.

Tery

Tento díl věnuju Kiaře Arkandele. Celou dobu na Bradonu jsme spolu v ročníku. Jedna z nejlepších kamarádek, které v Bradavicích mám. Díky, že smím o tobě psát. Tery