Svázaná

1.

Někdo má rád tousty.

Někdo má rád sex.

Někdo má rád párty.

Někdo má rád všechno dohromady a rád si k tomu dá hranolky.

Já mám ráda knihy.

Teď je jen otázkou, jestli jsem někdo, nebo nikdo.

-

Procházím se po knihovně a rukou přejíždím po hřbetech knih. Hledám jednu. Zcela obyčejnou. Má šedou vazbu a na obalu je bílým písmem napsáno: "Pro Suzan". Je to romantická kniha, která vypráví o lásce, která je zakázaná. Ano, nakonec však přejdou všechno a budou spolu. Já tu knihu mám velmi ráda. Četla jsem ji snad stokrát.

Najednou na ni narazím. Pousměju se sama pro sebe a opatrně ji vytáhnu ze šteláře. Loudavým krokem se vydám k pultu, kde sedí postarší paní. Má šedé brýle a v rukou pletací jehlice. Z vínové vlny se pomalu začíná rýsovat svetr, který plete pravděpodobně pro jednu ze svých vnuček, kterou potkávám ve škole.

"Dobrý den," pozdravím a letmo se porozhlédnu kolem. Pak položím knihu i s průkazkou na pultík a usměju se.

"Chtěla bych si ji půjčit." Paní jen kývne hlavou a vezme si mou průkazku.

"Zřejmě se vám hodně líbí, že? Půjčujete si ji po desáté," mrkne na mě a vrací mi s úsměvem průkazku.

"Aspoň někde jsou šťastné konce a vím, že na 56 stránce dostane Suzan sladký polibek a o dvě stě stránek později se dočká svého pohádkového dne. Já na svůj pohádkový konec teprve čekám, nechci o něm snít, tak o něm chci alespoň číst." Paní chápavě pozvedne koutky a lehce přikývne. Neohrabaně sáhnu po knížce a vydám se pryč z knihovny.

Je krásný zimní den. Ovane mě studený vítr a rychle si omotám kolem krku šálu. Bydlím pouze dvě ulice od knihovny, takže přidám do kroku, abych byla co nejdřív doma.

Otevřu dveře od bytu a ucítím chlad, který vychází zevnitř.

"Sakra," zakleju a vklouznu dovnitř. Zapomněla jsem zapnout topení, když jsem ráno odcházela do školy. Spolubydlící ho na noc vypíná, protože nemá ráda v noci horko. Já jsem si na to již zvykla. Rychle jsem šla k radiátoru a zapnula ho. Všude v bytě byla zima. Teploměr ukazoval 10°C.

"Ahoj," ozve se a zaslechnu klapnout dveře.

"Čau," odvětím podrážděně.

"Tys nezapnula ráno topení?" tázavě se na mě podívá.

"Kdybys ho každý večer nevypínala," odseknu a jdu do pokoje. Zavřu za sebou dveře a v kabátu si sednu na postel. Další den je skoro za mnou a já zase sedím beznadějně na posteli. Odložím knihu do peřin a chvíli jen tak sleduju parkety na podlaze.

"Vzchop se," vybízím samu sebe, ale vzmůžu se pouze na tichý povzdech. Podám si notebook a zapnu ho. Otevřu si chat a sleduju, jestli tam je. Zelený puntík vyzývavě svítí u jeho jména. Kdybys byl jako z knížky, napíšeš mi. Pomyslím si. Jednou jsem se odhodlala a napsala mu. Na víc jsem se nezmohla. Od té doby se jen letmo vždy pozdravíme na chodbě a tím náš románek končí. Vlastně, ještě ani nezačal. Ale co, život tím nekončí. Život nekončí ani tím, že právě teď pár tisíc lidí teď umírá. Když můj život neovlivňuje tolik umírajících a mrtvých lidí, proč by ho musel měnit jeden kluk?

V bytě se začalo pomalu oteplovat. Sundala jsem si kabát a přemýšlela nad horkou vanou. Zaslechla jsem klapnout dveře, což znamenalo, že spolubydlící odešla. Popadla jsem knížku a napustila si horkou vanu.

-

"Sakra." Ze spánku mě probudila hlasitá rána, smích a hlasy. Rychle jsem vstala z postele a šla se podívat, co se stalo.

Spolubydlící ležela na zemi a nad ní stál kluk, který se jí snažil pomoc. Bránilo mu v tom ale pár piv. Nemotorně se nad ní komíhal a každou vteřinu vypadalo, že spadne na ni.

"Proboha, co zase vyváděla?" zeptala jsem se a šla jsem ji zvednout.

"My," řekl a přistoupil ke mně, "oslavovali jsme."

"To vidím, tak díky, že si ji přivedl, můžeš jít," odsekla jsem a ukázala ke dveřím. Lauru jsem podepřela a pomohla jí dojít do postele. Sundala jsem z ní kabát a přikryla ji. Jakmile jsem zavřela dveře a chtěla si jít zpátky lehnout přitiskl se ke mně kluk, který ji přivedl.

"Neříkala jsem ti, že máš jít?" sykla jsem na něj.

"Ale prosím tě, kočičko," usmál se a položil mi ruce na zadek.

"Sakra nech mě," chytla jsem ho za jeho ruce a snažila jsem ho od sebe odtrhnout.

"Notak, oba víme, že to chceš taky." Dál se po mně sápal a já jsem se snažila z jeho sevření vyprostit. Kousek ode mě byla polička. Na ní ležel slzný plyn. Nosila jsem ho vždy u sebe, když jsem někam šla. Přiblížil se k mému uchu a začal mi šeptat oplzlé věci. Rychle jsem zareagovala a kousla ho do krku a rukama jsem se ho pokusila odstrčit. Jeho sevření vzápětí povolilo a já jsem se mohla z něj vyprostit.

"Au!" křikl, "kočička ráda škrábe? Tak budu škrábat taky," pronesl a blížil se znovu ke mně. To jsem už ale v rukou držela slzný plyn a namířila ho proti němu. Jakmile byl v dostatečné blízkosti tak jsem ho zmáčkla.

"Au! Tak za tohle zaplatíš," křičel a beznadějně si mnul oči. Utíkala jsem ke dveřím a otevřela je a strčila ho do nich. Rychle jsem je zabouchla a zamkla na tři západy. Opřela jsem se pak o ně. Pěstmi do nich bouchal a snažil se dostat zpět dovnitř. Myslela jsem si, že mé tělo přitisknuté na dveřích něčemu pomůže. Zmocňoval se mě strašný strach, který jsem před chvílí tolik nepociťovala. Najednou jsem slyšela nějaké hlasy, které ho vyháněly pryč. Křik a bouchání ustalo. Mě pomalu začal opouštět strach a vystřídala ho beznaděj. Sjela jsem podél dveří k zemi a přitiskla jsem kolena k hrudi. Dala jsem se do usedavého pláče.

Doufám, že se vám první část líbí a dále líbit bude. :) Ráda přivítám jakoukoliv připomínku. :)