Osudové lásky

35.Část

-Pohled Míši-

Ráno jsem se probudila, ale vedle mě nikdo neležel. Zvedla jsem se tedy z postele a šla jsem se podívat na balkon, protože to bylo první místo, které mě napadlo, že by tam Péťa mohl být, a taky že byl. "Zlato proč jsi tady?" zeptala jsem se. Ano, je to velmi blbá otázka, protože ten výhled mluví za vše. "Šel jsem na chvíli na vzduch, protože jsem tě nechtěl budit a tady je nádherný výhled" řekl a usmál se. "Ano, to máš pravdu" řekla jsem a hladila jsem ho po zádech. "Převléknem se, půjdeme na snídani a potom ven?" zeptala jsem se. "Všechno, co si moje princezna přeje" řekl Péťa. Já jsem se jen usmála. Po snídani jsem se sebrali a šli jsme ven. Jako první jsme šli do Madame Tussauds (muzeum voskových figurín), kam jsem se chtěla hrozně jít podívat. Udělali jsme tam pár úžasných selfie. Pak jsem se rozhodli, že zajdeme do Starbucksu. "Dobrý den" pozdravili jsme (samozřejmě v angličtině, ale tady to budu psát česky :D ) "Dobrý" pozdravil nějaký kluk. "Co to bude, slečno?" zeptal se s laškovným úsměvem. Byl celkem hezký ale na Péťu nemá. Když to Péťa zpozoroval, tak si mě přitáhl blíž do svého náručí, ale ani to prodavači nevadilo. "No, dali bychom si dvakrát karamelové latté" řekla jsem s mrkla na něj. Péťa si toho všimnul a zatnul pěst. Když jsme dostali naši objednávku, tak jsme odešli pryč. "To si děláš srandu?? Musela si s nim flirtovat?" zařval na mě naštvaně Péťa. "Ale zlato" řekla jsem a chtěla jsem ho obejmout, ale on uhnul. "Nech toho... Tady si laškuješ s nějakým klukem přitom seš tu na dovolené se mnou." řekl rozzuřeně. "Taky bych se klidně mohl sebrat a jet domů, aby sis tu mohla někoho najít a já ti nepřekážel!" zařval opět a mě už proudem tekly slzy. Nevěřila jsem vlastním uším, tak hrozně mě bolelo to, co mi říkal, ale ještě víc bolelo to, že si o mě myslel, že jsem totální dě*ka. "Počkej!" zakřičela jsem, protože by mě jinak nenechal domluvit. "Chceš mi říct, že si myslíš, že tě nemiluju?" zeptala jsem se ho šokovaně. "Ano, přesně to si myslím. Byla bys kdykoliv schopná vlézt do postele někomu jinému." řekl Péťa, otočil se a odešel. Já jsem se jen sesunula k zemi. Toto už jsem opravdu nedala. Bylo to to nejhorší, co mi mohl říct. Chápu, že žárlil a asi jsem neměla na toho prodavače mrkat, ale to bylo to jediné, co jsem udělala. Myslela jsem, že zrovna tohle ho nerozhodí... Když on se otočí za nějakou holkou, tak já to taky tolik neřeším. Když jsem se trochu sebrala, tak jsem se zvedla a vydala jsem se k nám na pokoj, kde jsem byla pevně rozhodnutá, že si zabalím a i když nerada, tak poletím zpět domů, protože nemůžu tu s ním být po tom všem, co mi udělal. Přišla jsem na pokoj a na křesle tam seděl on s hlavou v dlaních. Nevšímala jsem si ho a s nezájmem jsem ho obešla. Zpod postele jsem si vytáhla svůj kufr a začala jsem do něj házet všechny moje věci. Po tvářích mi tekly slzy a bylo mi celkem jedno, že mám řasenku úplně všude. "Co to děláš?" Zeptal se mě zmateně Péťa. "Co bys řekl? Balím a jedu domů, protože s tebou tady nebudu. Nedovedeš si představit, jak hrozně si mě zlomil tím vším, cos mi řekl. Chápeš, bylo to jen pouhý mrknutí. Ty se otočíš za holkou a víš kolik toho musím snášet já? Seš známej, milion holek po tobě letí a ty na kolik holek si už mrkal a já jsem ti nikdy nic neřekla. Je to jenom mrknutí a nechápu, proč kvůli tomu si musel zkazit to všechno krásný. Petře, nechápu to, ale jedno je mi jasný a to, že tohle všechno je náš konec. Mrzí mě to, ale prostě to tak musí bejt a myslím, že ty to taky tak chceš, po tom, cos mi řekl." řekla jsem mu do očí a on měl jenom otevřenou pusu. "Prosím, nedělej to. Já... Tak jsem to nemyslel a už vůbec nechci, abychom se rozešli. Prosím zůstaň tu. Jsem debil... Vím to, vyjel jsem a moc... Byl jsem naštvanej, protože už ráno ti přišla SMS a tys tam měla napsáno, že ti píše "miláček". Nečetl jsem to, protože bych ti nikdy nečetl zprávy. To co bylo v tom Starbucksu nebylo nic, ale naštavlo mě to, po tom co jsem viděl ráno. Prosím odpusť mi to. Lituju to..." nestihl doříct protože jsem ho zastavila. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co řekl. "Petře, říkáš, že mi někdo psal a měla jsem tam napsáno Miláček??" zeptla jsem se. "Ano..." řekl Péťa a sklopil pohled. "Myslel jsem, že sis asi někoho našla, nebo že mě podvádíš..." řekl Péťa. "Jak sis to proboha mohl myslet?? Chápeš to, já tě miluju. A k tomu číslu. Je to muj bratr. Kdysi si pujčil muj telefon a přepsal svoje jmeno na Miláček a já jsem to tak nechala." řekla jsem. "Bože, jsem hroznej vůl. Omlouvám se. Prostě... Chápu, že mi asi už neodpustíš. Ale kdyby přece jenom.. Hrozně mě mrzí to, co jsem řekl." řekl Péťa a tekly mu slzy. On brečel?? On opravdu kvůli mně brečel?? "Péťo, není to jednoduchý ti odpustit po tom, cos mi udělal. Úplně mě to srazilo k zemi. Bylo to stokrát horší než to, co mi udělal Ondřej kdysi... A tomu jsem taky neodpustila." Řekla jsem. "Prosím, Míšo já... Miluju tě..." řekl a byl úplně zničenej. Stáli jsme naproti sobě, koukali jsme si do očí a oba dva jsem plakali." Ale Ondřej se ke mě nechoval tak hezky. Nevzal mě na moje vysněný místo a pochybuju o tom, že mě miloval tak jako ty. Péťo, odpouštím ti, ale slib mi, že už to neuděláš. Možná toho budu litovat, ale já to prostě udělat musim, protože tě miluju." řekla jsem a políbila jsem ho. Neodpouští se to jednoduše, ale já bez něho prostě nevydržím. Péťa mě chytl okolo pasu, zvedl mě do vzduchu a začal se mnou točit. "Děkuju, děkuju, děkuju!" křičel. Potom už jsme celej zbytek dne trávili tím, že jsem leželi vedle sebe na posteli a povídali jsem si...
(Omlouvám se Péťovi. Určitě si nemyslím, že by něco takového udělal, ale je to jen příběh a já sem to musela napsat aby to bylo zajímavější.. )