Nutella Story

Příručka o nožích

Ahoj! :D

Po 159-ti letech opět kapitola! :D Wow! :D

Pardon, ale já vymýšlela, jak tuhle story vlastně napíšu a taky jak zakončím. Dalo mi hodně práce to vymyslet, ale snad....to mám. :)

No, doufám, že se vám kapitola bude líbit, ale popravdě, je taková o ničem. :)

Mějte se hezky,
Verushe^^

Ráno jsem z ledničky popadla Nutellu pro Maxe a dala ji do batohu.

Mer se se mnou nebavila, i když pokud by měl být někdo naštvaný, měla bych to být já. To její včerejší vystoupení, kterým mě před Thomasem totálně znemožnila, jí jen tak nezapomenu.

Odešla do školy dřív, než já do práce, aby se mi u dveří vyhnula. (Její logika).

Když jsem dům opouštěla já, tentokrát v tomhle:

Byla jsem smířená s tím, že budu muset do práce autobusem. Nebo...jsem se o tu smířenost apoň pokoušela. (Já autobusy nenávidím. Ty lidi, co se na vás ze všech stran mačkají...brr)

"Čau Mitchie!"

Uslyšela jsem známý, velice příjemný britský hlas nedaleko sebe.

Zamykala jsem, otočená směrem ke vchodovým dveřím našeho domku a tak mi naštěstí nemohl vidět do obličeje.

Přistihla jsem se totiž, že se usmívám. Nevídaná blbost. Bydlím vedle něj 3 roky, během kterých o mě ani pohledem nezavadil, pokud nechtěl 'pohlídat' dům nebo vybírat poštu a najednou se chová, jako kdybychom byli 'befáci', či co.

Pche, celebrity.

Protočila jsem panenky, stále bezpečně skrytá ve 'stínu' dveří, nasadila jsem široký úsměv a otočila se, připravena, že mu nadmíru nadšeně zamávám.

Málem jsem se však potrhala smíchy.

Ten krypl přeskakoval ten plot, co je mezi našimi pozemky a protože je to doopravdy nevídanej idiot, tak nohou zavadil o jednu z bíle natřených latěk a než se nadál, přistál obličejem mně v muškátech.

Bravo, pane Hiddlestone.