Svázaná

2.

Ráno jsem se probudila u dveří. Venku byla ještě tma. Vstala jsem od dveří, byla jsem celá dolámaná a pomalu jsem si začala uvědomovat, co se stalo. Přišla jsem do pokoje a na budíku svítilo pět ráno. Za deset minut bych vstávala do školy. Přehodila jsem přes sebe župan a šla jsem si do kuchyně udělat hrnek kakaa. Je mi sice osmnáct, ale hrnek kakaa nikdy neodmítnu. Sedla jsem si na gauč a zapnula televizi. Po pár minutách jsem si uvědomila, že bych vlastně měla zkontrolovat spolubydlící. 

"Lauro?" pronesla jsem ode dveří. Laura sebou ani nepohnula. Přišla jsem blíž k ní a šťouchla jsem do ní rukou. 

"Hm...?" zabručela. 

"Vím, že si prožila těžkou noc, já vlastně taky, ale měla bys vstávat do školy," občas jsem si připadala jako její máma. Já jsem byla ta, která ji nutila uklízet, ta která ji nutila chodit do školy a ta, která ji vždy vynadala, když dělala nějakou kravinu. 

"Nikam nejdu," odsekla a převrátila se na druhý bok.

"Prosím, jak je libo, krásko," zavřela jsem dveře od jejího pokoje a šla jsem se nachystat do školy. Jak jsem se oblékla, nachystala jsem si svačinu a do termosky si nalila další kakao. Vzala jsem si tašku a vyrazila do školy.

Bála jsem se prvně vyjít před dům, protože mě napadlo, že by tam mohl někde čekat. V kapse jsem svírala slzný plyn a doufala, že nikde nebude. Roztržitě jsem se před domem dívala na všechny strany a k velkému štěstí jsem ho nikde neviděla. Chvíli jsem stála na zastávce, než přijela tramvaj. Nasedla jsem do ní a sedla si na volné místo u okna. Poslouchala jsem písničky a sledovala míjející šedé domy, které se vynořovaly ze tmy.

"Ahoj." Ucukla jsem sebou a otočila se na místo vedle mě. Nezpozorovala jsem, že si ke mně někdo přisedl. 

"A-ahoj," vykoktala jsem ze sebe a uculila se. Byl to on. Nedá se říct, že byl kamarád, ale byl kluk, kterého jsem vždy ráda pozorovala a šla bych s ním ráda někam ven. Patrik. 

"Promiň, jestli jsem tě vyrušil z přemýšlení," nejistě se na mě podíval. Já jsem jen zakroutila hlavou, na víc slov jsem se nějak nezmohla. Nevěděla jsem pořádně ani co mu říct. 

"Tak...jak se těšíš do školy?" otázal se s úsměvem. Docela jsem se divila. Bylo to poprvé, co se mnou mluvil. Byla jsem zaskočená, nevěděla jsem ani, jestli jsem ráda. 

"No, ani ne. Moc jsem toho nenaspala. Snesla ještě tak dvě hodiny v posteli. Co ty?" odvětila jsem s úsměvem a nervózně jsem si mnula dlaně.

"Náročná noc s nějakým milým? Myslel jsem, že dnes nebudu mít dobrý den, ale teď si myslím pravý opak," ušklíbl se na mě.

"Ne, to rozhodně ne. Proč?" protestovala jsem. Co si proboha myslel? Pohlédla jsem z okna a zjistila, že za chvíli budeme ve škole. 

"Odvážil jsem se..." pohlédli jsme ke dveřím. Tramvaj zastavila na zastávce u školy a my jsme museli vystoupit. 

Protlačili jsme se mezi lidmi v tramvaji ven na zastávku, kde byl další dav lidí, kteří se chtěli dostat do školy. Tradiční každodenní ráno.

"Patriku!" zaslechla jsem dívčí hlas. Oba jsme se otočili a štíhlá bruneta si to vykračovala k němu. On se na ni usmál a já jsem přesně v tu chvíli zmizela. Možná jsem se bála, že uvidím jak mu spočine v jeho náruči, kde bych byla nejradši já. Nebo jsem se bála jeho odpovědi, k čemu se odvážil. A nebo jsem prostě chtěla zmizet, jelikož mi dnes žádný kluk nepřipadal natolik přitažlivý, abych zůstala a čekala,jestli mě před ní s širokým úsměvem neobejme. Spíše...se mi pokaždé vybavil ten kluk z noci. Protlačila jsem se davem a snažila se dostat mezi prvními do školy. Chtěla jsem se ztratit z dohledu. I když jsem pochybovala, že mě sledoval, kam jsem se ztratila.  

- 

"Slečno Petrů," 

"Ehm...ano?" stála přede mnou profesorka češtiny. Vlasy měla hodně prošedlé a tvář propadlou. Hlavním znakem byly její velké zelené oči, které se popínaly a dokázaly v minutě člověka udusit.

"Mohla byste mi odpovědět?" na tváři se ji začal rýsovat vítězný úsměv. 

"A jak zněla otázka?" začala jsem rudnout ve tváři, věděla jsem, že mě právě potopí a udusí. Bylo jasné, že si to užívá.

"Tak vidím, že ve vaší mysli je mnohem něco důležitějšího, než Máj, od Karla Hynka Máchy. Zajímalo by mě, jak budete maturovat," odvětila ostře a dál pokračovala ve výkladu. 

To mě taky. Pomyslela jsem si. Ne že bych byla špatná studentka, jen jsem se maturity bála. Čekala mě za docela krátkou dobu a já jsem se ještě nezačala ani učit. Po škole jsem šla hned domů. Je možná zvláštní, že v osmnácti bydlím sama, se spolubydlící a jsem poslední rok na střední. Ale bydlím daleko a internát v prváku mi stačil. Rodičům jsem se ověřila, že jsem dostatečně zodpovědná, abych bydlela sama. Líbí se mi to a nestěžuju si. Můžu si domů jít kdy chci, přivést koho chci a pokud si nenakoupím, budu o hladu. Jednoduché. 

Jakmile jsem přišla domů a otevřela dveře od bytu, oválo mě nezvyklé teplo. Dnes to vypadá jako fajn den. Vešla jsem dovnitř a zavřela dveře. 

"Ahoj," ozvalo se z kuchyně. 

"Čau," odvětila jsem bez zájmu. Možná naštvání na spolubydlící mě ještě nepřešlo. Fajn den se možná ztrácí z pomyslného seznamu.

"Jak bylo ve škole?" zeptala se a do míchala si salát k obědu. Pochybuju, že mi za tu noc alespoň uvařila. 

"Věděla bys to, kdybys tam byla," odsekla jsem a otevřela ledničku. Zkoumavě jsem přejížděla svoje poličky a hledala něco k snědku. Nechtělo se mi moc vařit, ale hlad jsem docela měla. Vytáhla jsem nakonec toust. 

"Nebuď na mě protivná," řekla dotčeně. Sedla jsem si naproti ní ke stolu a zakousla se do toustu. 

"Nechoď domů totálně na mol s totálně na mol klukem a nebudeme mít spolu problém,"  znovu jsem odsekla a dívala se do prázdna. Nemůže jí všechno projít. 

Snad se vám další část líbí. :) Budu ráda za jakoukoliv reakci. :) Přeji krásný den. :)