Vzpomínky (TMR)

Vzpomínka 1

Sebastian brečel.

Jeho vlastní matka se nad ním skláněla a hladila ho po tváři zkrvavenou rukou.
„Už bude dobře, Sebe," šeptala a modré oči byly čím dál více jako skleněné.
„Mami," hlesl Sebastian potichu.
„Šššš."

Matka se na něj usmála a stiskla si krvácející hrudník.
Ty bestie, co jí střelily! Jenom proto, že byla trochu bláznivá! Jak jí to říkali? Rapl? Ano, rapl.
Jeho matka žádný rapl přeci nebyla, byla to...jeho matka! Vždycky byla, ale teď, když umírala...
Matka mu stiskla ruce k sobě a zanechala  mu v nich svůj náhrdelník. Nosila ho s sebou všude, malá kovová placička s písmenem S. S jako Sebastian.
Usmála se na něj a zavřela oči. Úsměv jí na krásné tváři, která se za poslední dny začala olupovat, zůstal na věky, umřela šťastná.
Sebastien se zvedl, náhrdelník si pověsil na krk a rozhlédl se kolem sebe.

Zaskočili je, zrovna sbíraly borůvky, chtěli borůvkový koláč, ale ten už asi nikdy neochutnají.
Byl malý, moc malý, aby tu cestu ušel sám. Vydal se na druhou stranu od směru, kterým přišli. Nechtěl se vracet, chtěl na ni zapomenout.
„Teď jsi sirotek, Sebastiane, už tě nikdo nebude chránit," domlouval si, „tak se vzchop!"

Bloudil velice, velice dlouho. Jak dlouho? Dva dny podle slunce, ale jemu to připadlo týden. Nikoho nepotkal, s nikým si nepopovídal. A pak, když už cítil, že jeho život je ztracen, se to stalo - potkal jí.
Šla po pěšince a smála se. Nesla raneček, raneček křičel.
Sebastien zrovna pil u potůčku a marně se snažil se opláchnout. Boty měl děravé a oblečení si na některých místech rozškubl, když ráno prolézal křovisky pro ostružiny, pravda, měl hlad. Už dávno snědl borůvky, co s matkou sesbírali, dávno snědl i chléb, co měli na cestu.
Sesunul se do potůčku na kolena a rozbrečel se. Proč, proč se to stalo zrovna jemu?! Proč je svět tak nespravedlivý?
„Chlapče, jsi v pořádku?"

Sebastian se s trhnutím otočil a zahlédl ženu, krásnou ženu. Měla pronikavě modré oči a kučeravé vlasy.
Sebastian pokrčil rameny.
„Kde ses tu vzal?" vyptávala se žena dál. Sebastian pokrčil rameny.
„Jsem sirotek," zalhal a žena se zhrozila.
Přiblížila se k němu ukazujíc mu raneček. Sebastian vylezl z vody a nakoukl do něj.
Oči na něj kulilo děvčátko, sotva dvouleté. Mělo stejné rysy její matky.
„Taky je sirotek," zamumlala žena. „Z jedné strany víš? Nemá otce."
„Chudáček," zamumlal Sebastian. Žena kývla hlavou a nabídla mu ruku.
„Je smutná, nechceš jí dělat společnost? Byla by ráda, kdyby měla bratříčka."
Sebastian ruku přijal a řekl si, že už jí nikdy nepustí, našel novou mámu.
„Jsem Sebastian!"
Žena se rozzářila.
„Ahoj, Sebastiane, já jsem Catarina a tohle, tohle je Carol!"
Usmála se na raneček.
„Pojďme domů!"

A od té doby měl Sebastian novou rodinu, zapomněl na starou. Tak moc, že se nikdy neprovalila ta lež, že vůbec se svojí vlastní matkou někdy žil, ale to bylo jedno, ta druhá mu stejně dlouho nezůstala.

Tak se dostáváme k první ze sady vzpomínek, snad se vám líbí, ale chci se ještě zeptat, chcete vzpomínky pouze Carol a Newta nebo byste chtěli někdy jako uchucení i vzpomínky z doby minulé od někoho z Placu? Třeba Minha, Albyho, Chucka, Gallyho apod.?

Díky :)