A pak zmizela...

Prolog

Otevřela oči. V puse měla pachuť hlíny a...krve. Ne... Chtěla se posadit, ale všechno ji bolelo. Pootočila hlavou, ale vzápětí toho litovala. Královští vojáci vypalovali její rodnou vesnici. Umírali. Všichni její přátelé, rodiče. Dokonce i ona. V očích ji zaštípaly slzy. Tohle nemohla být pravda.
Náhle uviděla záblesk zeleného světla. A pak křik. Sevřelo se jí srdce. I přes tu otupující bolest se vyškrábala na nohy a ihned se opřela o strom, aby neupadla. A od stromu ke stromu postupovala dál.
Všude kam se podívala, byl oheň a krev. Snažila se to nevnímat a běžela dál. A pak ho uviděla. Stál tam, nádherný jako vždy. V jeho modrých očích však zračila zuřivost a strach. Kolem něho se rozprostíraly zelené plameny a udržovaly královské vojáky daleko akorát tak, aby ho nemohly zabít. Věděla však, že to dlouho nevydrží. Magie opouštěla tento svět. Musela mu pomoct. Utíkala k němu, i když už tam nebyly stromy, o které by se opřela. Nevadilo jí to. Její nohy ztěžka dopadaly na zem. Zelené plameny slábly. Ne. Ne. NE!
Plameny zmizely. Vojáci se na něj vrhly.
"NOXI!" zeječela a skočila. Z konečků prstů jí vystřelilo bílé světlo. Zasáhlo Noxovu hruď, ale už bylo pozdě.
S mečem v břiše se zhroutil k zemi.
Doběhla k němu o pár sekund později. Dívala se do jeho krásných očí, které teď vyhledaly její.
"Miluji tě." zachroptěl a z posledních sil stiskl její ruku.
Na tvář mu dopadla její slaná slza, když jeho stik ochaběl a oči zůstali upřeně hledět do neznáma.
Položila mu hlavu na hruď a rozvzlykala se. Všude kolem zářilo bílé světlo, když jí vojáci surově popadli za paže a vlekli ji k vozu pro vězně. Už nemělo cenu se bránit. Nemělo cenu žít, protože nebyl důvod.