S hlavou v oblacích

(18.)

"Můžu sedět u okna?" zeptala jsem se opatrně, když jsme čekaly na letadlo.
"U okna je napsaný moje místo," řekla Denča povýšeně.
"Dobře, promiň, že jsem se vůbec zeptala."
"Tak si tam seď, už jsem letěla stokrát,"
protočila nademnou oči.
"Děkuju, děkuju!" rozzářily se mi oči a silně jsem ji objala.
Jo, objala jsem ji. Ne pro to, že bych ji měla ráda, ale nějak jsem si to v tu siciaci neuvědomila.
"Ehm, promiň..," oddálila jsem se a čekala na její argument. Toho jsem se ale nedočkala. Objetí mi opětovala.
Co je tu sakra špatně?
Pustila mě a řekla: "Jdu na záchod,"
Jistě. Stará Denča je zpátky. Ale je to poprvé za tu dobu, co spolu chodíme do školy, kdy jsem se v její přítomnosti cítila příjemně. Aspoň na sekundu.

-

Už jsem jednou letěla, takže jsem neměla strach. Všichni šli tunelem, takže jsme je následovaly.
Sedly jsme si na naše místa a čekaly než vzlétneme.

Když už letadlo začlo plout vzduchem, Denča na mě upřeně koukala už aspoň minutu.
"Všechno v pořádku?" otočila jsem se ustaraně.
Denča zamrkala a dostala se z transu.
"A proč ne?"
"Já nevím, jen se ptám."
"Tak se neptej a starej se o sebe."
Tak teď už jsem toho měla vážně po krk. Takhle se mnou nikdo zacházet nebude.
"Co ti sakra je? Chtěla jsem jenom vědět, jestli se ti něco neděje!" vyjekla jsem.
"A proč by jsi to chtěla vědět? Tobě na mě snad záleží?"
Křičely jsme na sebe přes celé letadlo a všichni se na nás zvláštně dívali. Ani se jim nedivím. Takovou hádku, ještě nezažili. Vlastně ani já.
"To jsem se nemohla zeptat? Vadí ti, že si dělám starost o někoho, jako jsi ty?
"Ach ta závist."
"Mohla bys mi prosímtě říct, co ti mám závidět?"
Vtom ji vhrkly slzy do očí. To byla poslední kapka.
"Miluju tě," zaskřípala hlasem a já jen koukala s otevřenou pusou. Stejně jako celé letadlo.