Labyrint mysli

Prolog

 Jako pád nekonečnou tmou, jež mi zahalila mysl. Je to jako plavat si v nekončícím tichu a klidu. Se smysly zastřenými rouškou sladkého bezvědomí. Už tu ale není to uklidňující ticho, temný sál mého vědomí zaznamenal rytmické pípání jakéhosi zařízení. Nejdřív znělo potichu a dunivě, ale teď mi připadá, že mi pípá přímo u mé hlavy. Vřeštivě kvílí a rve mi ušní bubínky. Nově nabyté dojmy a myšlenky mi víří myslí, až to skoro bolí. Nechci se vrátit. Ještě ne.

Píp.

Píp.

 Začínám mít pocit, že jsem při vědomí více, než jsem za celou tu dobu byla. Přišel snad můj čas? Mám odtud odejít? Proto mám pocit, že opona se zvedá, aby mě kdosi dovedl nahoru na vrchol? Že by mému strážnému andělovi končila doživotní směna? Jsem ale příliš zvědavá na to, abych dále předstírala svůj nepřítomný stav. Snažím se otevřít těžká oční víčka, a po několika pokusech, u nichž jsem měla pocit, že vyžadují mnohem více úsilí, než se mi kdy zdálo, se mi to konečně podařilo. To pronikavé bílé a všudypřítomné světlo bodá do očí jako tisíc drobných jehliček, nic nevidím. Nebo jsem oslepla? A nebo to je ona cesta za světlem na konci tunelu? Zdálky jsem zaslechla ozvěnu několika slov. Nebo to je blízko? Přímo u mé hlavy?  

,,Konečně vzhůru! Dala jste si pěkně načas."