Počátek Konce

Začátek Konce #1 Úvod

        *Crrr Crrr* „Grr, nesnáším vstávání! Pitomej budík! Pitomá škola! Pitomý ráno! Podělaný Pondělí! Podělaný systém! Všechno to nesnáším! Nechte mě spát!" ... Ano, takhle přesně to u mě vypadá každé ráno. Naprosto překypuju radostí a optimismem. Nemyslíte?

        Jmenuju se Izabella a je mi šestnáct. Chodím do prváku na střední a studuju angličtinu na jazykovce. I když to tak teď nevypadá, jsem velký snílek a hodně se směju. Usmívám se ráda, protože chci, aby se usmívali i lidé okolo mě. Směju se pořád, protože smích je lék na všechno... Avšak spoustu lidí si myslí, že se usmívám, protože nemám žádné starosti, ale pravda je jiná. Všechno... Bolest, smutek, samotu... To vše se schovává za mým úsměvem. Ale to lidé nevidí, nevědí a ani nechtějí... Ale to už je jiný příběh, ke kterému se možná dostaneme později...

        *Crr Crr* „Vždyť už lezu! Do háje..." Zanadávala jsem. Ale sotva jsem to dořekla, na vteřinku jsem zavřela oči a usla... Za 5 minut jsem znovu slyšela tem otravný zvuk, budík. „Grr! A teď toho mám tak akorát dost!" Naštvala jsem se a švihla budík o zeď. Zvuk utichl. „Tak teď už mě tu prudit nebudeš!" A tak jsem se znovu oddala spánku...

         ... O pět minut později...

       *Crrr Crrr* „Kyaa!" Polekaně jsem zaječela a spadla z postele. „Au!!" Vražedně jsem se dívala na polo-rozbitý budík. „Byla jsem si jistá, že jsem to zabila!" No, byla jsem kompletně probuzená. „Fajn, tak jo. Je čas vstávat." Začala jsem se šourat po pokoji jako zombie a hledala oblečení.
      
        Našla jsem černý nátělník, džínové šortky, červenočernou kostkovanou košili a nadkolenky stejné jako košile. Oblékla jsem si to a podívala se do zrcadla. „Jop, to vypadá dobře! Vezmu si k tomu ještě tu zelenou čepici s kšiltem a ty zelené plátěné boty a bude to super! Navíc mi to bude ladit s batohem." Mám trochu výstřední styl a ráda nosím vojenskou zelenou. Moje okolí na mě občas vrhá pohled typu "zase tady straší v takovém divném oblečení." Ale co, už jsem si zvykla. Navíc koho zajímá, co si myslí. Ať si každý myslí, co chce! V koupelně jsem byla rychle hotová, protože se moc nemaluju. Dala jsem si řasenku, rozčesala vlasy a nechala je volně.

*khlgbk* „Bože! Proč musí moje břicho vydávat takový neidentifikovatelný zvuky, když má hlad?! I když lepší teď, než ve škole..." A v tu chvíli mi to došlo. „ŠKOLA!!" Obula jsem se popadla čepici a batoh, a s malým koláčkem v puse jsem utíkala do školy.

       Když jsem doběhla do školy stihla jsem to dobře, takže jsem měla ještě trochu času. „Uff, stihla jsem to, jsem tu... konečně." Poté jsem se rozvalila na lavici jako placka. „Čau Bell!" Slyšela jsem známý hlas a tak jsem se, i když s velkým odporem, otočila. „Ahoj Ell." Ell je moje nejlepší kamarádka. Vysoká, štíhlá blondýna, kterou beru jako svoji sestru. Známe se už 13 let a je to člověk, na kterého se můžu stoprocentně spolehnout. Jsme spolu pořád. Školka, základka a teď i střední. Je sice v německé třídě a já v anglické, ale to je jedno. Dokonce spolu i bydlíme! Privát je úžasný, když tan bydlíte s nejlepší kamarádkou. Navíc s nejlepší kamarádkou co ráda a skvěle vaří! Prostě skvělý!
      Strašně ráda ji vidím, ale právě teď jsem chtěla popadnout dech a psychichky se připravit na první hodinu, protože mám špatný pocit, že asi umřu. „Už nikdy nebudu takhle sprintovat!" Zaklela jsem. „Vypadáš hůř než obvykle, zase jsi zaspala?" Nic nepotěší tak, jako slyšet něco takového po ránu. „Díky, taky vypadáš skvěle a ano, zaspala." ... *Gihihi* „Co se tak křeníš?" Usmívala jsem se, protože jsem si vzpomněla na svůj nebohý budík.
„Ále, jen menší zápas dneska po ránu..." „Zápas?! Co se proboha stalo?! Já odjedu na víkend domů a ty se u nás doma pereš?! Co se zatraceně stalo?!" Musela jsem se nad tím pousmát. „Mno... Totiž—" Větu jsem však nedokončila, protože zazvonilo. *Crrrrrr* To si děláš srandu... Sotva od jednoho takového prudiče uteču, tak mě tady čeká další... Řekla jsem a chvíli s nechutí a vražedným výrazem hleděla na zvonek. Po chvilce přišla učitelka. „Good Morning everyone!" „Co je na něm dobrého..?" Odpověděla jsem potichu. Sedím sama v poslední lavici, takže i kdybych to řekla nahlas, nešlo by to slyšet...

       Škola uběhla překvapivě rychle a byl čas jít domů - konečně! První věc, co jsem udělala bylo, že jsem se pořádně najedla a potom jsem šla na notebook. A začala hledat. „Fajn, tak na co se podíváme dneska?! Je tolik anime, co jsem ještě neviděla, ale hlavně... Je jich tak moc a ja mam tak málo času... Je to smutný. Meh... čas se vždycky najde! ... Měla bych se zbavit té samomluvy... Hmm... Ale říká se, že ti, co trpí samomluvou jsou velice inteligentní! Mno... to je jedno..." Mno velice inteligentní nevím, ale perfekcionista určitě. Už odmalička jsem měla naplánované úplně všechno. Celý svůj život. Školy, práci, rodinu... Všechno. Upřímně, když příjde něco neplánovaného tak to se mnou vždycky zatočí... Ať už více, nebo méně. Proto si všechno většinou plánuju a lajnuju, aby mě nic nepřekvapilo... Navíc, mám celkem složitou povahu. Jsem sice flegmatiky ale zároveň jsem strašný nervák... Skoro z čehokoliv nového mám špatnej pocit a nervy. Je to otrava. Na druhou stranu ale nechci plánovat všechno... Je to celkem španá vlastnost... I když se to nezdá. „Za chvilku by měla přijít Ellen domů a musím ji říct tu historku z rána... Rychle kouknu na jeden díl a pak příjde Ell a bude zase sranda... Zase něco plánuju... Meh, kašlu na to, anime je důležitější...

Poznámky: Líbila se vám povídka? Co říkáte, je perfekcionismus špatná vlastnost, nebo ne? A co Bella a Ellen? Líbí se vám? Co se asi stane dál?

Těším se na vás u další kapitoly!

pá Akemi =^-^=