Vítr nás neodvál

Part 4

,,Počkej!"odvětil mě i přes zákaz.
,,Co?...na co?"
,,Pojď sem." řekl už mnohem méně rozzlobeně. Chytil mě za ruku a vyvedl z bytu na chodbu. Moc vstřícná jsem mu nebyla.
,,Co chceš?" nervózně jsem se ho ptala.
,,Já...já tě jen nechci ztratit.." přimáčkl mě ke zdi. Odvrátila jsem oči, chtěla jsem se vymotat a odejít. Jeho silné ruce mi to ani na minimum nedovolovaly.
,,Pořád tě miluju...chápeš to?!" mluvil dál.
'Jenže já nevim, jestli já tebe taky.' odpověděla jsem mu v duchu. Jako opravdovou reakci jsem jenom sklopila hlavu. Prsty mi ji zvedl tak, abych se mu dívala do očí.
Jeho hlava se začala nebezpečně přibližovat k té mojí. Ne, prosím ne. Že to neudělá?
Nedovolila jsem si proti němu říct ani jedinou hlásku. Mezitím se stalo přesně to, co jsem nechtěla. Ach ne! Začal svými rty naprosto drtit ty moje. Očividně se mu to líbilo. Ale mně bohužel ne. Nemůžu nic udělat, nedovolí mi to.
Pak jsem si uvědomila, že mu nemůžu odporovat. Vždyť já jsem jeho holka, tak proč se mi to nelíbí? Mě se nelíbí jenom to, že mě v tu nejméně vhodnou chvíli, která mohla vůbec nastat, začal líbat proti mé vůli, ale nelíbí se mi to celé. To, že zrovna já jsem jeho holka. Copak takhle vypadá vztah? Fungující rozhodně ne, tohle je spíš zotročování. Vždyť já mu podléhám jak necvičený štěně! Ale nechci to ukončit. Já vlastně ani nemůžu.
Začal zpomalovat a ubírat na síle. Jeho rty se pomalinku odlepovaly od těch mých. Až se odlepily uplně, a já se poprvé za tu chvíli volně nadechla.
,,S tou pauzou nesouhlasim." řekl odvážně.
,,Ale já..." chtěla jsem něco dodat kdyby, mi v tu chvíli neskočil přímo do řeči.
,,Zapomeň!" usekl to. Zase zněl nadřazeně. Jakobych byla nějaký jeho poddaný. Než jsem stačila cokoliv říct, tak se Martin otočil ke dveřím a odešel. Nevím, co si mám teď myslet. Vlastně ani nevím, proč to udělal. Jen vím, že našemu vztahu to určitě nepomůže.
Moje pocity teď byly velmi smíšené. Co mám cítit, a co cítím? Co se týče citů k Martinovi, zklamala jsem jimi i sama sebe. Místo toho cítím smutek, utlačenost a stres  … Je mi líto toho, do čeho jsem to spadla. Nelíbí se mi tyhle pocity. Ani trošku.
Sesypala jsem se na sametově bílém chlupatém koberci v předsíni, na kterých byly ještě trochu vidět Martinovy stopy. Na další  myšlenku Martina se mi po tváři začaly kutálet slzy. Slyšela jsem dupot schodů, tak jsem vstala. Nechci dělat žádné divadlo. Vzhlédla jsem na osobu přibíhající naproti mně. Petra. Zastavil se u mě a chtěl mě obejmout. Já ho ale přerušila.
„Co všechno si slyšel?“
„Všechno.“s rozvážností a citem mi řekl. Položil mi své ruce na mé ramena.
„Je všechno v pořádku?“
„V naprostém.“vytasím falešný úsměv, který jsem si ještě nestihla natrénovat. Vím ale, že mi to nějak nepomůže, protože se mi zadívá hluboko do očí. Následoval jeho smutný povzdych.
„Chci být sama.“

*Petr*

Když jsem uslyšel ta slova, trochu jsem se zadrhnul. Nechce pomoct? Vždy jí potřebovala a já ji utěšoval… Udělal jsem něco špatně?
„Udělal jsem něco?“
„Ne, prosim tě ty ne.“odpověděla potichu. Jakoby si nebyla jistá odpovědí. Co když jsem něco přeslechl a ten parchant jí něco udělal?!
„Tak Martin?!“zeptal jsem se teď už trochu hrubším a odhodlanějším hlasem.
„Ne. To nedokážeš pochopit, že chci být chvilku sama??“smutně promluvila. Chtěl jsem něco říct, ale to už utíkala do svého pokoje. Myslím. Šel jsem za ní.
Pořád si ale myslím, že jí Martin něco udělal a já o tom nevím. Vím, čeho je schopen. Je tu věc, o které já vím a Káťa ne. Bylo to skoro týden zpátky:

*FLASHBACK*
Šel jsem zrovna ze zkoušky, když jsem zašel za roh nějakého starého domu, viděl jsem ho, jak se tam líbá s Káťou. Ani on ani ona se toho moc nebáli. Musejí být spolu šťastní. Čím dál jsem šel, tím víc jsem na ně koukal z jiných úhlů. Aha. Káťa byla asi u kadeřníka. No, neřekl bych, že ji ty blonďaté dlouhatánské vlasy teď slušely víc. Počkat...jak by je prodloužila? A od kdy vůbec nosí podpadky? A pak mi to došlo...
Ten parchant. Tohle nebyla Káťa. On tam líbal uplně jinou. Bylo to fakt nechutné. Ani jeden vlastně nevěděl, že jsem je viděl, takže to nějak dusím v sobě. Kačce to ale říct nechci. Alespoň ne teď.
*FLASHBACK END*

„Kači, otevři ty dveře prosím.“řekl jsem poté, co jsem klepal na její dveře. Zamčené.
„Jen ti chci pomoct.“dodal jsem.
„Já o žádnou pomoc nestojím!“ teď už zakřičela.
„Jak chceš.“uraženě jsem prohlásil. Vím, že se ta holka za chvilinku vzpamatuje. Tak jdu do kuchyně. Zamířím k oknu. Okno je dost velké, takže mám dobrý výhled. Vzhledem k tomu, že rodina Borošových bydlí v druhém patře, vidím taky dost zřetelně.
Po chvilce dívání vidím osobu. Ta osoba má na sobě stejné oblečení jako Martin. No to si děláš prdel?! Zase se tam cucá s tou holkou? Teď se už na to fakt nemůžu dívat.
Sakra, mám jí to říct? Ne… To nemůžu. Ale co bych to byl potom za kamaráda? Vlastně bratrance. To je jedno. Tentokrát to v sobě dusit už nemůžu. Musím si ale počkat na správnou chvíli.

*Kačka*

Co to se mnou sakra je?!
Odháním svého bratrance a to mi chce jenom pomoct. Vlastně...Petr je to jediný, co by mi teď pomohlo. Tak proč jsem ho sakra odehnala? Neovládám svoje emoce. Taková jsem nikdy nebyla. Bože, musím za ním.
Než sejdu schody čapnu do ruky jeho ukulele, a jdu pomalu ze schodů. Uviděla jsem Petra s dvěma horkými čaji. Jo. Fakt mě má přečtenou. Zatím mlčky si sednu k němu.
„Petře já...Promiň." klesl mi hlas
„Neomlouvej se. To já se choval vlezle. Proč máš v ruce moje ukulele? “ podíval se na mě těma jeho očkama, a jeden čaj přisunul blíže ke mě. Já mu jen beze slov podala ukulele a s malinkym úsměvem jsem na něho udělala psí očička, který mi stejně nikdy nepůjdou tak dobře jako jemu. On se sladce usmál, vzal si ukulele pod vládu svých ruk.
,,Tak jakou?" mrknul.
,,Jakou chceš.." řekla jsem spokojeně.
Jakmile se ukulele pod jeho prsty rozeznělo, bylo mi téměř jasné, co zazpívá.

,,I wanna sleep next to you,
but that's all
I wanna do right now,
and I wanna come home to you
but home is just the room full of my safest sounds,
cause you know that I can't trust myself with my 3AM shadow,
I'd rather fuel a fantasy that deal with this alone........"

Po dlouhé době je tu zase díleček.
Není sice tak dloihý, jak jsem slíbila, ale snad to nevadí:)

Chci vám poděkovat za votes a komenty.😘neskutečně mě potěšily💝💝

A teď otázka pro vás:

Poznali jste písničku?..napište do komentů:)

A jestli na mě nebo na Káťu máte nějaké otázky tak do komentů taky👑😉

Těšíme se u dalšího dílu!
-Anet a Kačka

💞💞💞