Drači doupě II - Pomsta

,,Pokud vím, vyjímky neděláme."

Murtagh jel v čele Arasského vojska do Boiduru. Na cestě už byl tři dny a tři noci. Výprava již byla vysílená, ale momentálně míjeli řeku Boiduras, která se valí přes celou zemi Sindar.
Murtagh zastavil a přemýšlel.
Je mnoho cest a mnoho způsobů, jak se dostat k Boidurskému lesu.
Kdybych se nemusel táhnout s touhle zatuchlou armádou největších neschopenců ze země, mohl bych sednout na Trna a už jsem mohl být u své Argorien! Vztekal se Murtagh.
Ale nemám na výběr... I když, vždy na výběr je... Buď pojedeme Temným lesem nebo lesem Lesních elfů, kteří bývají vlídnější, ale sami se připravují na invazi, takže z nás mít radost nebudou. A Temní elfové... Murtagh se radši ani nevyjadřoval.
,,Pane," oslovil ho poručík a tím ho vyrušil ze soustředění.
,,Ano?" Snažil se působil Murtagh mile a vlídně, ale jeho pohled byl plný zuřivosti a všichni to věděli.
,,No," odkašlal si, ,,musíme vybrat cestu."
To je ale postřech! Rýpl si Murtagh raději sám pro sebe, protože vojsko ho nemělo příliž v lásce. Ani nevěděl proč. Snad kvůli tomu, že sloužil Galbatorixovi? Nebo snad kvůli tomu, že nechal malou královnu Melian samotnou a bez ochrany stráží? Důvodů, které ho napadaly byly mraky, ale nikdy si nevyberte ten správný a pravdivý, že?
,,Navrhoval bych projet okolo jezera La Belona podél západní strany." Navrhl.
První řada i s poručíkem nesouhlasně zavrčela.
,,Pane, já bych navrhoval jet naopak. Podél východní strany." Namítl jeden z praporčíků.
Murtagh ho spražil pohledem. ,,Pokud vím, já jsem tady pověřený vedením této skupiny!"
Rozhostilo se ticho a proto pokračoval: ,,A proto říkám, že pojedeme tudy."
,,A co udělat vyjímku?" Vyzvídal dál poručík.
Murtagh vydechl a v hlavě na sebe křičel, aby neřval a působil mile. ,,Pokud vím," odmlčel se a podíval se svýma tmavě hnědýma očima na poručíka, ,,vyjímky neděláme."
Bylo ticho. Nikdo si nedovolil promluvit, až nakonec ticho prolomil Murtagh: ,,Pojedeme okolo Železných skal. To bude cesta, kde se nebudeme hádat, kam půjdeme příště, jelikož tam a ven vede jenom jedna cesta."
Souhlasně přikývli.
Murtagh se tedy rozjel kupředu. Chvílemi chtěl cválat a ujet jim tak daleko, aby ho ze zadu neprobodávali pohledem. Cítil, že je něco v nepořádku...
Pořád na mně civí. Pořád mě opravují a znervózňují! A teď na mně něco šijí. Ale co? A kdy to provedou?
Po dlouhém dumání, které ho dokázalo odvést z reality, to nechal být a myslel na radostnější věci. Začal myslet na Argorien a na jejich tajemství. Pamatoval si každičkou část jejího obličeje, který navenek působil vážně a upjatě, ale zevnitř byl milý, usměvavý a zábavný. Nemohl na ni přestat myslet. A už se těšil, až ji konečně znovu spatří.
Jak se jen asi má? Má se dobře? Nebo jí je špatně či ji Xena nehlídá?
Z přemýšlení ho vyrušil hluk a křik bojovníků.
Otočil se a uviděl bojovníky obklopené hordou malých lidiček.
Ale počkat! To jsou...
Prudce se otočil a otočil i koně, aby se rozjel na pomoc svým vojákům, ale před sebou uviděl děsivý obličej, který se škodolibě usmál - jemu to ale jako úsměv vůbec nepřipadalo - a posléze ho praštil něčím do hlavy.
Murtagh nevěděl, co to bylo za zbraň, ani co to bylo za skřeta. Ani si nepamatoval, kde vlastě byl...
Murtagh už jen cítil, jak padá z koně a ten ho kopyty mále udusal a naposledy spatřil nad ním stojící bytost, jejíž obličej mu byl neznámý.
Pak už jen cítil rány a hroznou bolest po celém těle a pak padl do hlubokého bezvědomí, ze kterého se možná ani neprobere...