S hlavou v oblacích

(19.)

"Jak..jak to myslíš?" po delší době jsem ze sebe něco vykoktala. Denči začly téct slzy a lidé v letadle se začli věnovat něcěmu svému, anebo si jen tak pošuškáváli a stejně jako já přemítali nad tím, co se tu právě stalo.
Sklopila hlavu.
Nevěděla jsem co říct. Došla mi slova. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo nabídnout jí rameno, na vyplakání. Obejmula jsem ji a ona mi opět objetí opětovala. Takhle jsme strávily další půl hodinu než usnula.

"Promiň," řekla po chvilce.
"Za co přesně?"
"Za všechno. Za to, jaká jsem byla, ale nějak jsem se snažila si tě zhnusit. Ale potom, co jsem se vykousla s Jonášem, protože je to snad jedinej hezkej kluk v ročníku, jsem zjistila, že když to budu zapírat, stejně se to nezmění."
"Odpouštění mi chvilku potrvá, ale zvládnu to. Ale nikdy na to všechno nezapomenu." A poté, co jsem to dořekla, jsme se obě odmlčely.
Prolomila jsem ticho: "Prosím, jenom mi řekni, kdo dal komu pusu?"
"Napřed jsme se na sebe jen koukali a já se ho snažila políbit, ale on nechtěl. Sklopil hlavu a odmítal, ale já potřebovala zjistit, kdo vlastně jsem. Jonáš je, teda byl...moc hodnej kluk, takže jsem mu všechno řekla. Souhlasil a políbili jsme se. A já nic necítila. Vůbec nic."

A zase bylo ticho. Bylo slyšet jen naše polykání na sucho s knedlíkem v krku.

"Už tě nesnáším o trošku míň," zasmála jsem se a Denča hned po mně.

-

Konečně jsme přistáli, natož se všichni vyhrnuli z letadla a šli si pro kufry. Nejspíš to byla jejich nejzajímavější cesta letadlem.
Šli jsme krůček po krůčku vedle sebe k pásu s kuframa a koukaly na zem. Někdy nejsou třeba slova. Za chvíli jsme si každá odnášely svůj veliký kufr. Moment, já si ho odnášela. Denča ne. Začla jsem se smát.
"Co je?" zeptala se Denča.
"Kde máš kufr?" Smíchem jsem se skoro dávila. I když mi ji bylo líto, ta zlomyslnost ve mně přímo bublala.
Denča se popadla za čelo a mohly jsme se vrátit zpátky k pásu.

Panebožeee, děkuju za 1k přečtení! A jak se vám líbí zvrat?☺️