Píše se rok 2106. Právě jsme se dozvěděli příkaz o tom, že máme opustit svůj domov. Tedy, pokud se tomu tak dá říkat. Už od mých deseti let žiji tady v malém pokoji ve velkém komplexu, který byl postaven a zřízen pro děti jejichž rodiče zahynuli ve válce. Válka byla strašná a spousta dětí nevěděla, kam jít, protože ztratila veškeré příbuzné. Zahynulo při ní spoustu lidí včetně žen a dětí, které se konfliktu na bojišti přímo zúčastnily. Tyto oběti bohužel padly zbytečně. Boje trvaly řadu let a po neúspěchu našeho státu v boji obstát, se našeho území ujala vláda cizí. Vláda státu, který nám kdysi byl sousedním a se kterým jsme vedli onen dlouholetý spor. Stát si podmanil naše území a z nás si udělal otroky. Téměř vše nám sebral. Systém školství padl, zdravotnictví je na nízké úrovni a my bojujeme o přežití.
Od okolního krásného světa nás dělí velký ostnatý plot, který je natažen po celé délce našich hranic a hlídá ho nespočet velkých urostlých mužů s nepříjemným výrazem ve tváři a hlavně s obrovskými nabitými zbraněmi. Našlo se pár odvážlivců, kteří chtěli skrz plot a početnou hlídku proklouznout. Měli naději a věřili v lepší život, ale vymstilo se jim to. Stráž samozřejmě uprchlíky vždy dopadla, na místě zastřelila a jejich mrtvé tělo pro výstrahu nechala viset na našem náměstí v hlavním městě. Asi tak 100 metrů od mého domu, kde společně s mnoha dětmi žiji. Tedy spíš... Kde jsem žili.
Nyní nevíme, kam nás ti nabušenci se zbraněmi vedou...
Jmenuji se Clare a vítám Vás v Sunset city!
