Pomalými kroky si to mířím k nádraží, sníh, který se zpozdil o měsíc nyní dopadá v hustých závějích na zem. Cestou mě zastaví dvě, asi patnáctileté fanynky a požádají mě o fotku, samozřejmě jim vyhovím a po menším rozhovoru pokračuji v cestě. Poslední dobou čím dál častěji potkávám fanoušky co po mě chtějí podpis či fotku, já osobně se jako nějaká slavná osobnost nevidím, jsem jen normální kluk co natáčí videa na Youtube a prorazil. Stojím před nádražím a rozhlížím se kolem sebe, nikde nikdo. Podívám se na mobil, abych zjistil čas, hmm už má deset minut zpoždění. Pohlédnu na koleje a v dáli zahlédnu onen vlak, jdu tedy blíže a čekám až dorazí sem. Vlak brzdí, koleje skřípou tím nechutným způsobem, dveře se otevírají a lidi se valí ven, můj pohled má ale spadeno jen na jedinou osobu, kterou se mi zatím nepodařilo nalézt. Náhle ho spatřím, blonďatá a věčně rozcuchaná hlava skrytá pod kulichem, který má mimochodem od mojí maličkosti, když nad tím tak přemýšlím, moc mu sluší. Tváře má poněkud červené z toho mrazu a ruce zaražené hluboko v kapsách svého šedého kabátu a batoh s nápisem FUCK YA! na zádech. Zamračeným pohledem skenuje celé nádraží, až když svůj zrak zabodne do mě, naše oči se střetnou a ten zamračený výraz jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizel z jeho tváře a nahradil ho ten překrásný úsměv, který na něm tolik miluji, sebejistou chůzí si to míří přímo ke mně. V té chvilí se mi divoce rozbuší srdce a spotí dlaně, zajímavé jak na něj moje tělo reaguje i po těch sedmi měsících, co jsme se dali dohromady, a to ještě ani není v mé blízkosti. Mám obrovskou chuť se za ním rozběhnout a skočit mu do náruče, ve které je mi vždy tak moc příjemně. Už nás od sebe dělí jen pár kroků a než se naději, stojí přede mnou v celé své kráse. ,,Ahoj." Řeknu s přiblblým úsměvem na tváři. Tak moc ho toužím obejmout nebo políbit, ale nemohu. Držíme to v tajnosti, protože nechci aby Martin musel čelit všem těm pohledům plných znechucení a nenávisti nebo dokonce nadávkám, o mě ani tolik nejde, nejvíce mi záleží právě na něm. ,,Ahoj." Pípne slabě a poněkud rozklepaně, chudáček můj, určitě mu je zima. ,,Tak jdem? Určitě ti je zima." Lehce zčervená a přikývne. Kráčíme po cestě, tak moc ho toužím políbit, tak aby všichni viděli, že je jenom můj! Letmo zavadím o jeho ruku tou svojí, ty jeho jsou tak moc studené, jako kus ledu, nejradši bych je vzal do svých a zahřál je. Potřebuji znovu cítit tu elektřinu, to jiskření mezi námi pokaždé, když se ho dotknu. Musím to vytěsnit ze své hlavy, jinak se neudržím a vrhnu se tady na něj přede všemi. Sníh nám křupe pod nohama a mezi námi panuje hrobové ticho, což je divné vzhledem k tomu, že Martin pořád mele pantem a když začne, jen málokdo ho zastaví. ,,A jaká byla cesta?" Pokusím se přerušit ticho tou snad nejhorší otázkou jako vůbec kdy mohl můj miniaturní mozeček vymyslet. ,,Erm no..." odkašle si ,,celkem to ušlo." A jdeme dál v tom nesnesitelném tichu. Přímo mě to ubíjí a tak se zastavím načež i Martin a s lehce pozvednutým obočím na mě tázavě pohlédne. ,,Co se děje?" Optám se ho jemným, ale zato ustaraným hlasem. ,,Nic, nic jen...to nic, neřeš to." Hlas se mu lehce klepe a jistě nemá moc daleko k slzám. ,,Jo, to jde vidět." Odfrknu s lehkým náznakem sarkazmu vepsaným v mém hlasu. ,,Notak, přece víš, že mně můžeš říct všechno." Povzbudivě se na něj usměji, načež si jen povzdychne a spustí. ,,Už...už prostě nemůžu, nemůžu jen tak chodit vedle tebe aniž by jsem tě mohl obejmout, vzít za ruku nebo snad políbit a nejhorší je, že chci tak zkurveně moc světu ukázat, že tě miluju, ale nemůžu, protože si myslíš, že by jsem neustál hate, ale mně jsou všichni lidi úplně u prdele, hlavní je, že můžu být s osobou kterou miluji, tudíž s tebou." Řekne rychle, téměř jedním dechem a v ten moment se mi zastaví na pár okamžiků srdce. Sakra, vždyť právě teď řekl prvně za celý náš vztah, že mě miluje! Musím párkrát zamrkat, abych se vůbec dokázal vzpamatovat, zatímco můj miláček s napjatým výrazem sleduje moji reakci. Rozhlédnu se na všechny strany, jestli není náhodou někdo v naší blízkosti, nikoho nevidím a tak neváhám už ani vteřinu a vrhám se na jeho rty, na ty dokonalé rty, které chutnají po tom nejsladším ovoci co znám. Za okamžik se do polibku zapojuje i on, vydechnu všechen vzduch co mi zůstal v plicích a přitáhnu si jeho drobné tělo blíže k sobě. Třu naše rty o sebe a jazykem lehce přejedu po jeho spodním rtu, čímž si vyžádám povolení o vstup, který mi téměř okamžitě poskytne a já svým jazykem lehce vpluji do jeho úst a započnu tak malou "válku" která nezná vítěze ani poraženého. Po nějaké chvíli kdy nám dojde kyslík se od sebe s mlaskavým zvukem odtáhneme a já hledím do jeho duhovek od kterých se neodráží nic jiného než láska. Pořád jsme v poloobětí a já se nezmůžu na nic jiného než jen na ,,Taky tě miluji, ani nevíš jak moc." Na to se asi tři metry od nás ozve nadšený řev a pískot nějakých dívek, každá má v ruce mobil, kterým nás nejspíše natáčely. ,,Jo! Holky já vám to celou dobu říkala." Zaslechnu také nadšený hlas jedné z dívek. Hned co si všimly, že na ně hledíme s pískotem se rozutekly a já je jen s pobaveným výrazem sleduji. ,,Omlouvám se." Pípl tiše Martin a zavrtal svou hlavu do mé hrudě. S úsměvem jsem ho chytil palcem a ukazováčkem za bradu a zvedl mu ji tak, aby se mi dívat přímo do očí. Sladce jsem se na něj usmál, což mi ihned oplatil. ,,No...zdá se, že už nemusíme nic skrývat." Řeknu na odlehčení celé situace, sladce se na mě zaculil a já se znovu vpil do těch nadýchaných polštářků. Je mi docela jedno jestli to ty holky zveřejní a kdo všechno se o nás dvou dozví, jediné co vím a čím jsem si jistý je, že chci už navždy líbat ty nádherné try, které patří jen a jen mně.
