Moje nálada nebo snad období se momentálně skládá ze vsech možných písniček, který jsem kdy v zivote slyšela. Zní to divně, ale z ničeho jinyho nejsem schopna svoje pocity popsat. Jsem zmatená. Ztracená. Hledám tu správnou cestu, kterou se teď vydat, ale nevidim nic, než černo. Mých posledních 9 měsíců bylo jasných.. Nebo jasně, to nikdy nejde říct, ale videla jsem aspoň něco.. Viděla jsem náčrtky, videla jsem lidi, příběhy, zážitky, plány, ale poslední 2 týdny.. Černo.. Tak nejak jedu za zásobní energii, jedu a přitom nevim kam.. Spis tak nejak kroužím a čekám co bude dál. Moc se nevzdaluju, jen aby se neřeklo, tak delam nejaky pohyb, ale stejně to je jako bych byla stále na jednom místě. Ale jak dlouho budu takhle "kroužit"? Stejně se jednou budu muset posunout. Ale ta představa, že se přesunu sama bolí. Bolí, pálí a naprosto mě paralyzuje. Ano.. Možná se cítím lip.. Mozna je to den ode dne lepší.. Možná to za chvili vymizí uplne, ale proč? Je to tak strasne zbytečný.. Treba tohle vážně není konec.. Treba to je jen jedno období.. Ale tou asi nejkrutější a nejbolestivější pravdou je, že teď tu nejsi, teď nevím co děláš, teď nademnou nepřemýšlíš mezitim co já bych dala cokoli na světě mít tě zase blízko.. Tak moc mi chybíš.
