DHALE

Kapitola 3.

Konečně se před námi objevila škola. Parker zvedl ruku se zaťatou pěsti, čímž nám naznačil, že máme zůstat na místě. Dalekohledem se chvíli díval na velikou šedou školní budovu.

„Nic nevidím," řekl, když dalekohled znovu spočinul na jeho prsou „Takže jdeme."

Vešli jsme do dvora školy a pět metrů od hlavních dveří jsme se zastavili. Parker mlčky ukázal na Owena a pak na budovu. Owen poklusem vyběhl ke dveřím, ale než k nim stačil doběhnout, cosi ho zarazilo a odhodilo zpět. Jako kdyby narazil do skla. Zaujali jsme palebné pozice, zatímco Owen se znovu přiblížil, tentokrát ruku opatrně nataženou kupředu. Asi metr ode dveří se zarazil s rukou nataženou tak, jako by se dotýkal skleněné tabulky okna.

„Nejde to."

„Musí," odporoval Parker a došel k Owenovi. Rukou se dotkl nepropustné neviditelné hmoty. Vrazil do ní samopalem, ale nic se nestalo. Zkusil to tedy ramenem, ale bezvýsledně.

„Co to, do hajzlu, je?" zahřměl.

„Magie," řekla jsem klidně.

Pomalu se ke mně otočil a podíval se na mě posměšným pohledem, až jsem ucítila, že rudnu. „To jakože kouzlo?" vyplivnul.

„Přesně tak," řekla jsem přes své rozpaky a rukou se dotkla nepropustného povrchu. Bylo to jako dotýkat se měkkého skla. Vzduch okolo mých prstů se lehce rozvlnil.

„Do hajzlu," zaklel znovu Parker a nenávistně si překážku měřil.

Dveře budovy se najednou pootevřely. Nikdo nevyšel, zaslechli jsme jen nejistý hlas: „Kdo jste?"

Parker se vzpamatoval. „Jednotka Gama Theta z planety Země. Zaznamenali jsme nouzový signál."

Po chvilce váhavého ticha se dveře plně otevřely a na prahu stanula statná žena středního věku. Natáhla naším směrem ruce a cosi mumlala.
Parker ji sledoval se zdviženým obočím.

„Vstupte," vyzvala nás a spustila ruce k bokům.

Parker nás vyzval k pohybu a nedůvěřivě sledoval Owena, který najednou bez jakýchkoliv problémů prošel. Když jsem okolo nadporučíka procházela, tiše se uchechtl: „Kouzlo."
Pak za mnou prošel skrz – teď neexistující – bariéru a žena ji hned po našem vstupu obnovila.

„Jsem nadporučík Nicholas Parker, velitel jednotky Gama Theta," představil se.

„Joanna Mooreová. Ředitelka školy," odpověděla a počkala, než všichni vejdeme do budovy. Pak za námi dveře zamkla, což mi přišlo jaksi zbytečné s ohledem k bariéře, která už opět chránila vstup do školy.
Otočila se k Parkerovi.

„Promluvíme si u mě v kanceláři. Vojáci zatím mohou počkat tady v šatně. Doneseme jim nějaké jídlo a vodu."

Když Joanna s Parker odešli po schodech nahoru, posadili jsme se v dětské šatně, kde jsme vypadali jaksi nepatřičně – asi tak jako slon v sukýnce. Krčili jsme se v sedě na dětských lavičkách, přikrčení, abychom se hlavou nebouchli o skříňky, na kterých byla vylepená zvířátka.

Pohled Nicholase Parkera

„Posaďte se," vybídla mě Joanna a sama se posadila za druhou stranu dubového psacího stolu.

„Děkujeme, že jste nám přišli pomoct," řekla a zadívala se mi do očí.

Netrpělivě jsem kývl hlavou. Diplomatické chování nikdy nebylo má silná stránka.
„Pomoct vám můžeme až potom, co budeme vědět, co se tu děje," podotkl jsem.

„Ach, zajisté," odkašlala si žena přede mnou a zahleděla se kamsi za mé rameno, až jsem pocítil silné nutkání se otočit.

„Takže," to slovo prořízlo vzduch tak náhle, že jsem se lekl. Konečně se na mě podívala.

„Takže," zopakovala, „vše začalo před třemi dny. Zrovna jsme pořádali přespání ve škole – což bylo velké štěstí. Setmělo se. Děti zrovna seděli u večeře, když se ozvalo bouchání na hlavní dveře. Venku stála vyděšená žena a brečela, že jí máme pomoct. Vzala jsem jí dovnitř a pomalu z ní vytáhla, co se stalo," odmlčela se, jako by nevěděla, jak dál, ale nakonec pokračovala, „Za stmívání se na letišti ozval přílet lodi, ale z otevřené galaxie. Letiště bylo vyklizeno, zůstalo jen pár zaměstnanců. Objevila se neznámá loď. A pak to začalo.
Pozabíjeli všechny na letišti a pak se pomalu posouvali dál. Dům od domu. Ta žena jim naštěstí utekla a vše mi řekla, jinak..." nechala větu vyznít do prázdna.

„Nikoho jsme tu neviděli," podotkl jsem.

„Vylézají jen za stmívání a za svítání zase kamsi mizí," vysvětlila.

„A kdo?" napadla mě najednou ta nejdůležitější otázka.

Podívala se mi do očí, až jsem nakonec odvrátil pohled.

„Nevím. Nevím, kdo to je. Vím jen jedno."

„A to?"

„Že to nejsou lidé. A že zemřeme, pokud se nestane zázrak."

---------
Tak tady máte další kapitolu :)
Neskutečně mě těší vaše pozitivní ohlasy na DHALE. Moc vám děkuju!

K té délce. Snažím se a budu se snažit dál, aby části byly delší, tak mějte trpělivost, prosím :) Snad se jednou dostanu na 1000 slov :D
M.